Mé dítě má imaginárního přítele

Není to nic neobvyklého

Fiktivního kamaráda má podle některých studií až 37% dětí a objevují se nejčastěji mezi třetím a pátým rokem. Možná si vzpomenete, že i vy jste jako malí považovali svého plyšáka nebo jinou hračku za živou. A to je něco podobného. Tito kamarádi pomáhají dětem zvládat nástrahy každodenního života, radí jim, pomáhají, najdou u nich útěchu. Někdy se dokonce snaží na svého neviditelného přítele i svádět vinu za své neplechy.

Nehledejte v tom zbytečné problémy

Dříve si i psychologové mysleli, že si děti vytvářejí fiktivního kamaráda jako nějakou kompenzaci. Že to bývají odstrčené děti, co nezapadají do kolektivu. Nebo dokonce panoval názor, že jde o jedince s nějakou psychickou poruchou. Ukázalo se však, že tomu tak není. Imaginárního přítele mají i takové děti, které jsou velmi společenské. A proč si ho tedy vymyslely? Kromě toho, že je to zábava, jedná se i o určitou vývojovou fázi myšlení. Dalo by se laicky říci, že se snaží odlišit svůj dosavadní dětský fantazijní svět od toho reálného kolem nich.

Má to i svá i pozitiva

Některé výzkumy ukázaly, že děti s fiktivním kamarádem jsou kreativnější, lépe snášejí změny a dokonce mají i bohatší slovník. Musí totiž mluvit nejen samy za sebe, ale i za svého kamaráda. Dítě tak neustále rozvíjí svou fantazii a představivost. Dokonce se uvádí, že i mnoho slavných spisovatelů mělo v dětství podobné přátele.

Kamaráda přijměte, s věkem zmizí

Pokud zjistíte, že i vaše dítko má fiktivního přítele, rozhodně se nepokoušejte ho dítěti zakazovat, nebo se pokoušet vysvětlit, že ten někdo neexistuje. Jediné, čeho většinou docílíte je, že o něm přestane před vámi mluvit. Přistupte tedy na jeho hru. Zeptejte se, jak vypadá, co dělá, jakou má ten den náladu. Někdy takové soužití s neviditelným členem domácnosti může být trochu o nervy. Některé děti vyžadují pro své kamarády například to, abyste mu prostřeli, koupili zubní kartáček a nebo na něj počkali, když jdete na procházku. Většinou pak nezbývá, než vyhovět nebo se domluvit na nějakém kompromisu. Na druhou stranu vás může uklidnit fakt, že tyto bytosti časem (většinou kolem 7. roku dítěte) samy od sebe zmizí.

Zodpovědnost má vždy dítě

Občas se může stát, že dítě svaluje na svého imaginárního kamaráda například to, že rozbilo talíř nebo provedlo něco, co nemělo. V tomto případě vyžadujte zodpovědnost po dítěti: „Hračky tu sice rozházel tvůj kamarád, ale měl jsi ho lépe hlídat, takže je budeš muset uklidit ty.“ S trochou diplomacie se domluvíte vždy a dítěti alespoň ukážete, jak zvládnou i nepříjemné situace.

Přítel není strašidlo

Pozor ale, nepleťte si tohoto „přítele“ s něčím, čeho se vaše dítě bojí. Dětský fantazijní svět je bohatý, a tak nejednomu dítěti se pod postelí občas objeví „strašidlo.“ Ani tady dospělé argumenty nic nezmohou. Bubák nebývá „přítel“ a odejde jen skrze dětský svět. Jak tedy na to, když je v pokojíčku strašidlo?