Je výchovný pohlavek výchovný?

Je výchovný pohlavek výchovný?

V poslední době se fyzické tresty u dětí hodně řeší a je mnoho těch, kteří by něco takového zakázali. Kdo z vás ale jako malý nedostal někdy na zadek? Opravdu je to černobílé a nebo se pohybujeme v prostoru šedé zóny?

Dva tábory

Pokud se jedná o fyzické tresty u dětí, většinou se lidé dělí na dva tábory. Ti, kteří je zarytě odmítají a svým dětem se vše snaží vysvětlit a pak ti, kteří raději než slova volí pohlavek nebo plácnutí na zadek. Kteří z nich mají pravdu, je velmi těžké říct. Výchova vlastního dítěte se plně projeví až v jeho dospělosti a do té doby si zřejmě budeme stále klást otázky, jestli mu dáváme opravdu to nejlepší z nás. Vězte, že o tom přemýšlí každý rodič.

Na západě bez facek

Mnoho západních zemí má v této problematice jasno a fyzické tresty jsou zakázané i doma či v soukromí. U nás se to má zatím tak, že by se děti neměli trestat veřejně a samozřejmě na ně nesmí vztáhnout ruku například učitelka či vychovatelka ve škole nebo školce. Dříve tomu ale tak nebylo. Rodiče v 80. či 90. letech výchovu a fyzické tresty ještě tolik neřešili a ve fyzickém trestu neviděli až takový problém. Ostatně většina z nich si tím osobně prošla v dětství. Na druhou stranu se ale tresty nekompenzovaly pochvalami. Těmi se oproti fackám naopak šetřilo. Tento nepoměr tedy může být sám o sobě větším problémem než samotná facka. Generace dětí, která to v dětství osobně zakusila, už má vlastní děti.

Děti potřebují hranice

Podle některých psychologů se vhodnost fyzických trestů odvíjí i od osobnosti konkrétního dítěte. Některému tyto tresty ubližují a opravdu by si mohlo nést nějaké trauma do dospělosti. Pak jsou ale děti, které potřebují nastavení hranic důraznějším způsobem. Lépe se pak orientují ve světě dospělých a je jim zřejmé, co smí a co nikoli. Naopak jim dělá problém zcela pochopit domlouvání a vysvětlování. Koho máte doma může poznat právě rodič.

Výzkumy ukázaly, že ani z dětí, jejichž rodiče vyznávají výchovu zcela bez trestů (jakéhokoli charakteru), nevyrostou zákonitě silné osobnosti a sebevědomí lidé. Problémem však není existence či neexistence fyzického trestu, ale často skrytý strach dospělého (rodiče) ze selhání. Právě selhání a chyba (často přesně neurčená, tedy nenaplnění představ rodiče) se totiž v jejich dětství často trestala a oni se v tom necítili dobře. Na druhou stranu si netroufnou jít jinou cestou, neboť nevědomě za to očekávají právě trest. Nesměle výchovně přešlapují na místí a nejsou schopni nastavit svým dětem hranice a schovávají se za zdánlivě „volnou“ výchovu. To nevede k vzájemné sounáležitosti, ale často k nezvladatelnému chování dětí, frustrací rodičů a rozboji v rodinách.

Zlatá střední cesta

Pokud i vy v sobě řešíte toto dilema, nechte se vést intuicí a vlastním rozumem. Ten vám napoví, jestli plácnutí přes zadek už je příliš nebo je to jediná možnost, jak dítěti vysvětlit, že překročilo hranice. Nic se samozřejmě nemá přehánět. Takže i s fyzickými tresty by se mělo šetřit a sáhnout po nich až v krajním případě. Dá se říci, že jedno plácnutí je trest, dvě už jsou vyjádření frustrace rodiče, že neumí dítěti nastavit hranice.

Jestli dítě řežete, jak se říká hlava nehlava a téměř za každou hloupost, naučí se vnímat násilí jako běžnou součást života a to by mohlo v dospělosti znamenat problémy. Pak se totiž může stát, že se situace obrátí a dítě vztáhne ruku na svého rodiče, sourozence, kamarády či zvířecí mazlíčky. Je tak zvyklé řešit konflikty, protože v tom vyrůstalo. U často trestaných dětí se také častěji rozvinou deprese, anorexie či drogová závislost.

Rodič je člověk!

Každá generace dětí je jiná. Proto často nefungují výchovné metody té předchozí. Mohou vznikat zbytečné tlaky a nedorozumění napříč rodinami. Ne vždy prarodiče se způsobem výchovy svých vnoučat souhlasí. To na určité úrovni mate nejen rodiče, ale i dítě. Prarodič je navíc konfrontován s nejistotou, zda jeho výchova byla dobrá.

A ano, i rodičům a nebo právě jim, občas ujedou nervy a místo pochopení vystartují a dítěti dají přes zadek. Jakmile se prvotní bouře emocí zklidní, zkuste si s dítětem však promluvit, jak se podobné situaci příště vyvarovat (co můžete udělat vy, co očekáváte a co může udělat dítě a očekává). Propadat depresím a pocitům studu a selhání nepomůže. Najděte způsob výchovy, jaký bude vyhovovat vám i dítěti. I rodičovství je proces učení.

Mohlo by vás zajímat

instagram-svg c17d5218-e2fc-42ea-819e-539ea2e6c70d-svg Capa 1