Intuice a myšlení nemusí být nepřátelé

Intuice a myšlení nemusí být nepřátelé

Dobře střižený oblek, kvalitní košile, mokasíny a v nich pár rebelských ponožek. Přes rameno módní brašnička s notebookem, na uších sluchátka, diář rozplánovaný do minuty a v obličeji výraz milého pokerového hráče. Dlouhá batikovaná sukně, na rukou chřestí pestrobarevné korálky, které většinou neladí s těmi kolem krku, nohy bývají bosé a nebo alespoň vybaveny bosou botou. Výraz obličeje nepochází z tohoto města ani planety, slovo diář se ve slovníku nevyskytuje. Lépe asi popsat myšlení a intuici nelze. Oba mají svou pravdu, svůj úhel pohledu. Jsou jiní, ale opravdu jsou nepřáteli?

Pozor na extrémy

Jako s každým extrémem, i zde je preference jedné své části značně nebezpečné. V určitých situacích totiž potřebujeme intuici a v jiných zase mozek. Každá z nich má své nezastupitelné místo a nemůže být nahrazena tou druhou. Pokud své vrozené nástroje fungování nepoužíváme správně, vede to k nepříjemnostem, nespokojenosti, únavě, pocitům nepochopení a poté i ke zdravotním obtížím. Důležité totiž je si uvědomit, že ke svému spokojenému fungování potřebujeme obě své poloviny. Jak zajistit, abychom využili plně jejich potenciálu?

Myšlení - schopnost analyzovat a plánovat

Mysl je jakýmsi počítačem. Funguje vždy přesně tak, jak ji naprogramujeme, resp. jak nás někdo naprogramuje (rodina, škola, zaměstnání, přátelé...). Zpočátku je hlavně hltač informací, intenzita je individuální. Jak stárneme spojuje mysl tato data do pro ni logických celků (co je pro jednoho logické, pro druhého vůbec logické být nemusí). Jak dat přibývá, začne zobecňovat (podobné zkušenosti jsou vkládány do stejných přihrádek). Na základě pečlivého sběru dat pak mysl vyhodnocuje pravděpodobný průběh do budoucna. A běda, když nemá s určitou sférou zkušenosti a nebo jsou negativní... Díky zobecňování či chybějící zkušenosti pak predikce nemusí odpovídat realitě. To že vás 3x opustil nějaký muž neznamená, že vás opustí všichni další... Mysl však již závěr učinila. Proč? Protože úplně míjí přítomnou chvíli a specifika dané situace. Zde totiž její místo není, tam pracuje intuice.

Slovo jako nadstavba myšlení

Základním nástrojem myšlení je slovo, které je jakousi slyšitelnou formou našich myšlenek. Zdá se darem a výhodou, ale... Jedno slovo vyřčené ve společnosti 4 lidí získá rázem 5 různých významů. Ten, kdo jej vyslovil „to nějak myslí,“ a ti čtyři posluchači to „nějak pochopí.“ Nějak znamená, že slovo zapadne do konkrétního šuplíku v mozkové databázi, který je vytvořen na základě osobních zkušeností, mechanismů chování, přesvědčení a také pocitů, které jsme u podobného slova cítili v minulosti.

I zdánlivě nevinná věta se tak může stát příčinou hádky. Většina partnerů tento scénář zná přibližně následovně: „Já to ale tak nemyslel.“ A dostane se mu odpovědi: „Ale vždyť jsi to řekl.“ Kde je zakopaný pes? Neposloucháme se. V hlavě nám totiž jede scénář, co asi řekne, jak to asi myslel a co bych na to asi měla říct já. Řešením je aktivní naslouchání, kdy kromě významu slov sleduji i vlastní pocity a reakce mého těla, zapojuji intuici. S trochou tréninku pak poznám: „Jak je to myšleno.“

Intuice - schopnost být v pravý čas na pravém místě

Intuici zná většina lidí jako potvrzení, že něco nešlo podle plánu: „Já věděla, že tam nemám chodit.“ „Vědět“ však v tomto případě s mozkovou analýzou nemá co do činění. Intuice nám nabídla varování, které jsme z různých (myšlenkových) důvodů neposlechli. A co je horší, pravděpodobně ani příště neposlechneme. Mozek totiž intuici často „přebije“ jasnými důkazy, že minule to dopadlo dobře! A my poslechneme. Mozek je většinou hlučnější. Výhodu mají ženy s dětmi, neboť tam se jejich intuice stává dost neodbytnou. Proto je pro ženu porod i jakýmsi přechodovým rituálem, kdy získává „rozšířený“ náhled na realitu.

Intuice má jedno velké kouzlo. Má přímé napojení na naše nevědomí, které se s námi snaží tímto způsobem komunikovat. Nástroj, který k tomu využívá je naše tělo. Mohou to být fyzické projevy (od zježených chloupků za krkem, divnými pocity kolem žaludku či slastné vzdechnutí) a emoce. Někdo vám je sympatický hned, z někoho máte husí kůži. Intuice umí „načíst“ syrovou podstatu situace. Je rychlejší než mozek. Vaším úkolem není nic jiného, než se naučit znát tyto drobné niance projevů a teprve na základě nich tvořit v mozku „strategie.“ Ne proti sobě, ale v součinnosti.

Vpuštěním intuice do svého života navíc získáte něco, co vám mentální cesta nabídnout nemůže - jistotu. Prostě víte. Jestli se podle ní budete řídit (a kdy) je jen na vás.

Spolu-rádi

Jak již bylo řečeno, tvoří intuice a myšlení nerozlučnou dvojici. Podobně jako Monáda, taoistický znak jin-jang. Nejde o to se vrhnout do sféry bílé nebo černé, ale jít uprostřed a uvědomovat si obě své síly v sobě. Dá se říci, že intuice funguje v daný moment. Je to impuls, který nám svým jazykem říká: „Teď to udělej.“ „Tam je tvá cesta.“ Nezajímá ji, jak to udělat či jak se tam dostat. Její role pro tu chvíli tímto impulsem končí. Nastupuje mozek a jako správný nástroj „vymyslí,“ jak. Má potřebné znalosti. A ačkoli se to zdá neuvěřitelné, pokud jsou tyto složky v souladu, vyjde nám to. Tím, že oba naše pomocníky budeme brát s respektem, pomohou nám žít náš život plně, a navíc okořeněný spoustou překvapení.

Témata článku:

Nejčtenější

Mohlo by vás zajímat

instagram-svg c17d5218-e2fc-42ea-819e-539ea2e6c70d-svg Capa 1