Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním. Více se dočtete zde

Slovo. Co o nás říká?

Publikováno: 15.7.2018
Slovo. Co o nás říká?

Markéta Palatin

Redaktorka

Více o autorovi

Slovo je součástí lidské civilizace mnoho tisíciletí. Je to slyšitelná forma našich myšlenek. Je to způsob, jak si předat zkušenosti, jak být v kontaktu. Opravdu je však tak dokonalé?

Slovo dříve a dnes

Dříve bylo slovo velmi vzácným zbožím. Lidé se samozřejmě dorozumívali, avšak množství slov, která vypustili z úst bylo výrazně nižší. Slovní zásoba nebývala tak obsáhla, respektive život se často točil kolem přežití, tudíž nebylo potřeba něco pojmenovávat mimo materiální svět. Pouze vzdělanci, kteří měli přístup k informacím se nořili do jiných sfér, o kterých se však příliš veřejně nemluvilo.

Teprve posledních pár desetiletí má i široká veřejnost možnost nahlížet na svět jinýma očima. Mnoho lidí netrápí existenciální problémy, a proto mají čas se rozhlédnout po světě okolo sebe a hovořit.

Slovo má své limity

Síla slova je ohromná. Zároveň s tím je potřeba si uvědomit, že slovo je produktem našeho mozku. A ten má své limity. Aby mozek pojmul vnější realitu, potřebuje ji zaškatulkovat. Podobné věci řadí k sobě, má tendenci zobecňovat. Je to počítač, co na základě minulých zkušeností dělá predikci do budoucna. A často míjí realitu dané chvíle. Tam nastupuje jiná složka naší osobnosti - pocity, emoce, intuice... A ta používá jiný slovník. Pokud tyto dvě složky spolupracují, máme vyhráno, pokud upřednostníme jednu z nich, vzniká nerovnováha. Naše slova buď budou chladné encyklopedické pravdy bez osobní účasti a nebo sluníčkové polopravdy bez reálného základu. Navíc každý jedinec ke slovům přistupuje s vlastním osobním příběhem, tudíž stejná slova mohou být pochopena různě.  

Někteří lidé „nemluví“ a přesto jim rozumíme

Někdy potkáme člověka, který jediným pohledem či drobným úsměvem dokáže vyjádřit mnohem víc, než by dokázalo slovo. Čím to je? Je to autentičnost toho jedince. Jeho rozumová i emoční složka spolupracují. Když takový člověk začne mluvit, máme tendenci skutečně poslouchat. Důvodem, proč tak činíme je, že nám skrze slova ukazuje svou vnitřní krajinu, své pocity. Nenutí nám je, pouze nám dává možnost náhledu, jak to má on. Slova najednou nejsou zraňující a ohrožující (i když třeba popisují těžkou situaci) a kromě informace nesou i náboj. Proto se cítíme bezpečně. Navenek může sdělení působit až jednoduše, ale my vnitřně sílu jeho slov cítíme.

Když chybí autentičnost, přidáváme slova s nábojem

Abychom byli autentičtí, musíme druhým dovolit nahlédnout do svého nitra. Než jsme schopni to udělat, musíme tak učinit my sami. A pohled to někdy není veselý a snadný. Není to jednorázová událost (typu víkendového semináře), je to proces. U každého trvá různě. Spolu se změnami v sobě často získáváme nadhled, pocit sounáležitosti s celkem i vědomí vlastních hranic, které ostatní neohrožují, ale nedávají jim ani šanci nás využít nebo zranit. Pak skrze vlastní příběh můžeme mluvit k ostatním, třeba u kávy.

Prvním krokem, jak si můžeme uvědomit, že nejsme autentičtí je používání slov, která mají silný emoční náboj, avšak na „nesprávných“ místech. Patří mezi ně slova jako: hrozně, strašně, děsně... Dříve totiž byla hrozná zima a ve válkách jsme měli strašný strach. Dnes se máme hrozně rádi a strašně se nám to líbí. Opravdu?  Začněte taková slova ze svého slovníku buď vynechávat, ale lépe umisťovat do těch míst kam patří. Navíc, zkuste mluvit v prvním pádě, nezobecňujte. Zároveň si dovolte občas nevědět, to není slabost, je to projev lidskosti.

Štítky článku

 

Nemáte ještě svůj účet?

Zaregistrujte se a získáte u nás zcela zdarma řadu výhod :)