Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním. Více se dočtete zde

Peklo zvané očekávání

Publikováno: 8.10.2020
Peklo zvané očekávání

Karel Duda

Redaktor

Více o autorovi

Nic mě nenaplňuje větší jistotou, než skutečnost, že zklamání z očekávání jsme zažili snad úplně všichni. To první nás mohlo potkat ještě v roli dítěte. Jeden příklad za všechny – Vánoce. Čekali jsme, že dostaneme vysněný dárek a ejhle, nic. A tak i já ještě dodnes nemám svůj vysněný bagr, stejně jako vy třeba svoji Barbie, nebo stavebnici Merkur.

Začal jsem ale vlastně trochu oklikou, protože nenaplněná očekávání, o kterých chci hovořit, se netýkají statků movitých a nemovitých, ale našich zklamání pramenících vesměs z partnerských domněnek.

Na čekané  

Může se ovšem stát, že se vaše mysl již dokázala oprostit očekávání od druhých. Dovolte mi sklonit poklonu vašemu umu. V mých očích jste mistry zenu. Nic vás totiž nesvazuje a vaše mysl je svobodná. Pozor, ne svobodomyslná.

Pokud ovšem vaše mysl očekává dnes a denně to či ono, je to jako mít zavirovaný počítač, do kterého se denně valí tuny nových spamů.

Pokusme se teď tedy společně najít cestu ven z bludiště, které vede kukuřičným polem, přičemž nejjednodušší cesta by samozřejmě byla celé pole posekat, a pak si to prostě střihnout rovně, samozřejmě.

Příklady táhnou

Pamatuji se, jak jsem před dávnými roky očekával, že když jsem marod, bude se o mě má dívka starat. „Když sis zvládl udělat čaj, tak Ti nebude zase tak zle…,“ řekla a odkráčela do kina. S kamarádem …

U další jsem očekával, že kvůli mně zruší večerní sedánek s kamarádkami, protože jsme se neviděli 14 dní a já za ní přijel 150 kilometrů, a s nimi se viděla před pár dny.

A ta poslední mi rok a půl slibovala rozvod a já očekával, že dostojí svým slibům a že se tak stane. Myslím, že je vdaná ještě dnes.

Schválně jsem vybral příklady, které jsou možná přehnané, ale právě proto je v nich ono očekávání zcela transparentní.

Čekárna na nesmysly

Vztahy milostné jsem zmínil záměrně, neb právě v nich očekáváme nejvíc a hlavně, jsme v nich nejzranitelnější, tedy i nejzraňovanější. Samozřejmě očekáváme i ve vztazích pracovních, ale pojďme na chvíli opustit kancelář, kde možná právě teď tyto řádky čtete a kde kupříkladu váš šéf pro změnu očekává, že nebrouzdáte někde po internetu a pilně pracujete – bez jakéhokoliv odpočinku. Očekáváme prostě všichni, vždy a všude.

Problémy ponejvíce pramení z maličkostí. „Očekávám, že sklopíš prkýnko, že zašroubuješ pastu, že nakoupíš, že uvaříš, když jsem se zdržela, že vyzvedneš děti, když musím…, že pochopíš mé potřeby být sám s kamarády, sama s kamarádkami…“ atd. Celý ten nekonečný seznam vnitřních bojů, které bublají jako Fuji před útokem, a když jednoho krásného dne vyletí ven, sežehnou všechno stejně jako láva.

Kde je jádro pudla? Jde o to, že svět, tedy to, jak ho vidíme my, je skutečně tím jediným originálním pohledem na svět, který má ten druhý šanci vidět a pochopit skrze nás až ve chvíli, kdy mu svůj pohled nastíníme. Ale pozor. Přestože jsme se svěřili s tím, co nám vadí, nečekejme zázraky. Jen jsme přednesli svůj pohled. Na druhé straně ovšem stále zůstává ten druhý, který se zcela zásadně může lišit. Právě proto jsou vztahy tak komplikované.

Jistě jste už někdy slyšeli: „Nesuď mě, nechodíš v mých botách.“ Něco na tom asi bude. Každý jsme individualitou s tak odlišnou zkušeností, že nás formuje něco jiného, a proto i něco jiného chceme a očekáváme. Co je tedy nad slunce jasné, je nad slunce jasné opravdu jen nám samotným.

Jak z toho ven?

Zkusit neočekávat. Je to jed, který si vpravujeme do žil a kterým otravujeme sami sebe. No, někdy vlastně i své okolí. Pravda, je to disciplína srovnatelná s jakoukoliv olympijskou a vyžaduje stejné množství úsilí a roky dřiny, ale nic není na lusknutí prstu. Přesto to zkusme. Po onom velkém boji samotných se sebou, se nám uleví. Spadne z nás stres, a protože již nikdy více nebudeme očekávat, můžeme být odteď už jen mile překvapeni.

A vedlejší efekt? Když nebudeme někoho přesvědčovat o své pravdě a vyprávět o svém zklamání z očekávání, druhá strana nebude cítit takový tlak. Pomalu se začne zbavovat pocitu, že všechno dělá špatně a třeba spustí sebereflexi. A možná nás mile překvapí vlastní touhou dělat věci jinak. Ale ne z povinnosti plnit naše očekávání, ale prostě jen proto, že se jí kupříkladu zvýší její vlastní empatie.  

Zdroj fotografií v tomto článku: Shutterstock.com

Štítky článku

 

Nemáte ještě svůj účet?

Zaregistrujte se a získáte u nás zcela zdarma řadu výhod :)