Perfekcionismus: dar nebo prokletí?

Nikdo není dokonalý? Opravdu?

Říkáme, že „nikdo není dokonalý“ a zároveň to po sobě a druzích vyžadujeme. Naše očekávání určitého výsledku jsou často silnější než realita sama, a tak si nemusíme všimnout, že již současný stav je v dané chvíli dostatečně dokonalý.

Často se zlobíme na chyby, které uděláme a zapomeneme, že jsou nedílnou součástí dokonalosti. Jak jinak bychom věděli, že tudy cesta - pro nás v tuto chvíli - nevede?

Co je perfektní?

Je potřeba si uvědomit, že „perfektní“ a „dokonalé“ je velmi subjektivní záležitost. Každý má hranici dokonalosti, která jej uspokojí, postavenu jinde. A navíc se to může v různých oblastech lišit.

Zatímco jeden zaměstnanec je trnem v oku kolegům, protože mu práce pro samou preciznost trvá dvakrát déle než kolegovi, který se s tím „nepáře“, jsou známy inspirativní příběhy lidí, kteří uspěli především díky tomu, že byli a jsou puntičkáři a že na sobě pracovali až do dosažení dokonalého výsledku. Nabízí se tak otázka, je vlastně perfekcionismus pro člověka výhodou nebo noční můrou?

Snaha o vnitřní dokonalost

Je třeba vnímat a rozlišovat, jak se perfekcionismus u člověka projevuje. Jsou lidé, kteří touhu po dokonalosti směřují především dovnitř, tedy chtějí být vnitřně dokonalí. Jak se jim to daří se pak promítá do vztahu, který mají sami k sobě i jak vystupují vůči druhým.

Pakliže se takový jedinec cítí „nedokonalý“ a tento stav pro něj je nedostatečný, jsou jeho jednání motivována strachem z odmítnutí poté, co i ostatní zjistí, jak nedokonalý je. Takový člověk žije pod neustálým vnitřním pnutím a často i s pocity viny. Tento druh perfekcionismu člověka v dosažení jeho cílů a snů brzdí, neboť většinu energie spotřebuje na vytvoření „dokonalé“ masky. Taková maska může mít i podobu přemrštěného sebevědomí. Tento stav může vycházet i z vysokých nároků, které na člověka klade rodina nebo určité společenství.

Jsou však i lidé, kteří si v průběhu této vnitřní cesty uvědomí svou nedokonalost a přijmou ji jako momentální stav, který se vyvíjí. Mohou tedy na sobě vnitřně i nadále pracovat, aniž by se však snažili okolí přesvědčit, že již dokonalí jsou. Svou energii zaměří skrze sebe ven.

Perfekcionismus jako motivace

Perfekcionismus směřovaný ven může fungovat jako skvělá motivace. Opět je však k němu přistoupit jako k aktuálnímu stavu, kdy využíváme své momentální maximum schopností (i s vědomím, že za pár dní by to mohlo být i lepší / nebo horší).

Toto „zdravé“ puntičkářství člověka žene za úspěchem. Dotyčný je daleko flexibilnější a nehroutí se při každém šlápnutí vedle. Takoví lidé jsou houževnatí, vytrvalí a snaží se neustále posunovat. Zároveň umí přijmout zpětnou vazbu i kritiku, neboť ji nechápou jako útok, ale jako inspiraci k dalšímu růstu.

Pokud sami nevíte, do které kategorie spadáte vy, stačí si položit pár otázek:

1.   Zaměřuji se na nepodstatné detaily, kvůli kterým trávím nad prací mnohem více času než ostatní kolegové?

2.   Nebrání mi touha po dokonalosti v navazování vztahů?

3.   Nevěnuji příliš energie svému vzhledu ve snaze být perfektní?

Ať už si odpovíte jakkoliv, nezapomeňte, že cesta od perfekcionismu ke zdravému životnímu postoji „růst“ je především cestou ke spokojenosti se sebou samým.