Nemoc v rodině – jak se s ní vyrovnat

Většina lidí neví, jak se k nemocnému v takové situaci chovat, jak s ním o jeho chorobě mluvit, a jestli vůbec. Mnozí nakonec z obavy, aby dotyčnému ještě víc neublížili, volí strategii „tvářím se, že nic nevím“, přestože vědí velmi dobře.

Hra na zapřenou nikomu neprospěje

Popírání choroby je jednou z nejčastějších chyb, kterých se dopouštějí nejbližší nemocného. Předstírají, že jde o běžnou záležitost, standardní vyšetření, obvyklou léčbu – zkrátka nic, z čeho by se člověk nevykřesal. A zároveň si v hlavě přehrávají nejrůznější scénáře, přemýšlejí o prognóze a možných eventualitách. Napětí v takové rodině by se dalo krájet. Řešit tyto otázky odděleně neprospívá nikomu, a nejméně nemocnému. Hrát manipulativní hry se v životě nevyplácí, a dvojnásob to platí v této situaci. Ačkoli se jedná o velmi citlivé a nepříjemné téma, najde-li se někdo, kdo tohle tabu prolomí, všem se nesmírně uleví.

Za slzy se není třeba stydět

Vážná nemoc je záležitostí celé rodiny, a má-li to rodina úspěšně zvládnout, je k tomu nezbytná láskyplná účast každého jejího člena. S tím se samozřejmě pojí celá řada citově vypjatých momentů a také spousta slz. Za ty však není třeba se stydět. Není snad vhodnější chvíle na slzy, než ta, kdy si uvědomíme svou smrtelnost, kdy přemítáme o svém životě – o tom, co jsme udělali dobře a co špatně, a kdy otevřeně mluvíme o svých obavách, smutku, úzkostech či nadějích… Nenechme v tom nemocného samotného a sdílejme s ním všechny jeho pocity.

Chce to hlavně trpělivost a toleranci

A to i navzdory intenzivním emocím, které přirozeně vyplouvají na povrch. Po sdělení závažné diagnózy pacient prochází několika fázemi počínaje už zmíněným popřením přes agresivitu, hledání možného viníka a pasivní odevzdání až po vědomé přijetí celé situace. Často je zapotřebí hodně tolerance. Někteří nemocní bývají zlostní a ze své choroby obviňují své nejbližší. Neberme si to osobně. Uvědomme si, že zlost, vztek a výčitky jsou vlastně jediná zbraň, kterou má nemocný k dispozici. On se ve skutečnosti nezlobí na nás, ale na chorobu, která ho tak nečekaně zasáhla.

Rozdělme se o své povinnosti

Péče o těžce nemocného je fyzicky i psychicky velmi náročná, proto je třeba zapojit všechny členy rodiny, z nichž každý by měl zvážit své možnosti a schopnosti. Je nutné zorganizovat společný čas tak, aby stále někdo mohl být u nemocného: vzít si dovolenou nebo volno na péči o blízké, domluvit se zaměstnavatelem na zkrácení pracovní doby, poskytnutí neplacené dovolené či zkrácení pracovního úvazku atd. Případně lze využít i ošetřovatelských služeb. Některé jsou k dispozici bezplatně v rámci všeobecného zdravotního pojištění (například návštěvy domácí ošetřovatelské péče, tzv. home care), jiné za úhradu. Není ani od věci obrátit se na kluby a občanská sdružení lidí s podobnými problémy a zjistit si kontakty na dobrovolníky, kteří mohou být nápomocni.

Mysleme i na vlastní potřeby

Přesto (nebo právě proto), že v rodině s těžce nemocným se všechno točí kolem jeho choroby, je důležité dbát také o psychohygienu těch, kteří se o dotyčného starají a jsou s ním v nejbližším kontaktu. To znamená myslet i na sebe a své vlastní potřeby (pravidelný odpočinek, jídlo, relaxace), díky kterým načerpáme potřebnou sílu k tomu, abychom nemocnému umožnili prožít tyto nelehké okamžiky co nejpříjemněji a nejdůstojněji...