Když má muž práci na prvním místě

Sliby chyby

Na začátku, kdy se chemie v těle bouří, a to je plné erupcí jako slunce, se pokládají základní kameny partnerské budoucnosti. Muž, i když to neplatí vždy, se dvoří ženě, nadbíhá jí, až ji nakonec užene. Ona pod tíhou emocí, slibů a vysněné budoucnosti řekne po delším či kratším čase své ano, na všechno. Pak už to jede jako v písničce Hanky Zagorové, Maluj zase obrázky. Na začátku prázdné ruce, plné srdce a o pár let později to stejné, jen v obráceném partu doplněno slovy „Ale vždyť tohle jsme chtěli…“. Lapeni vlastní iluzorností stojíme na vrcholu Everestu a nevíme, co dál. „Jen mistři zenu“, nebo řekněme ti bdělejší, procitnou včas a uvědomí si, že na náhrobek se nepíše „Skvělý manažer“, nebo „Neobyčejně zručný řemeslník“. Dokonce tam nebude ani napsáno, že zemřel na vyčerpání.

Když je práce přednější

Práce až na prvním místě má opravdu několik různých scénářů. Mezi nejběžnější patří: Muž se dře do úmoru a činí tak na úkor rodiny. Někdo by ho nazval jako workoholik. Jaká je však jeho motivace? Pokud mají být výsledkem luxusní hodinky, lepší vůz, nebo reprezentativní rodinná dovolená v resortu alespoň s další hvězdičkou navíc, může se jeho snažení ve finále ukázat jako zbytečné. Honba za materiálnem totiž může vztahy v rodině dost narušit a pokřivit. Místo poplácání po rameni objeví prázdno. Děti do určitého věku své rodiče obdivují, ať jsou kýmkoli. Když však rodič toto období mine, protože je ani nevidí a netráví s nimi čas, není, na co by se navázalo. A tento čas nelze vrátit ani nahradit. Své děti tak možná ani nezná a manželka si začne nudou kousat nehty, nebo hledat blízkost a intimitu jinde.

Když je práce přednější, ale…

Jak jsem naznačil, motivace může být různá. Co takhle? Muž je sice v práci stejně dlouho jako ten předchozí, ale pozadí hnacího motoru je jiné. Prostě musí mít práci na první místě, ne pro luxusní hodinky a vůz, ale pro pocit, že je schopen uživit rodinu, kterou si se svou ženou pořídil. Tento muž mohl prožít dětství, ve kterém materiálně strádal, a tak chce dopřát nejen svým dětem, ale třeba i své krásné ženě. Chce jí dokázat, že si vybrala dobře a že nemusí hledat někoho jiného. Výsledek však je velmi podobný (ne-li dokonce stejný) tomu ve scénáři předtím, jen se liší pohnutkou. Ano, je z toho cítit, že ani to není dobře. Opět nejde příliš o rodinu, ale spíš o pocit vlastní „důležitosti“, která se však projevuje jinými způsoby. O další možnosti čistě sobeckém pohledu se asi nebavme vůbec.

Bezpodmínečná láska a partnerství

Je to nejcennější, co se mezi partnery může vybudovat. Ohlíží se jeden na druhého, jsou si oporou a jeden druhého nemiluje víc pro dražší dárek, ale pro samotnou pozornost, kdy si prostě spolu zajdou na Polárku do Šárky, jak o tom končí píseň Hanky Zagorové. Ve finále je opravdu krásné to, když se neženeme za postradatelným, ale jen za tím, co je opravdu nezbytné. To zbývající je lepší směnit za společný čas. Za pravidelné rodinné výlety – klidně jen pod stan, nebo do resortu s jednou hvězdičkou méně, za společné snídaně a nedělní obědy. Proč to dříve v našich životech šlo a teď už na to není „čas“? Neuchopitelná veličina přesahující svou důležitostí nás samotné, a přestože je v našich životech to nejcennější, směňujeme jí za postradatelné.

Odkaz budoucnosti

A jestli je něco opravdovým a tím nejkrásnějším zázrakem přírody, tak je to fakt, že děti milují své rodiče bezpodmínečně. Ať už bude tatínek zedník, truhlář, instalatér, nebo snad intelektuál zavřený v knihách, ústavu, nebo bude „jen“ skvělý sportovec, pro nás pro syny, bude vždy hrdinou a vzorem, který budeme chtít kopírovat. Tak mysleme na to, jakou kopii sebe sama tady chceme za sebou zanechat...

Zdroj fotografií v tomto článku: Shutterstock.com