Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním. Více se dočtete zde

Strach ze života

Publikováno: 10.7.2020
Strach ze života

Karel Duda

Redaktor

Více o autorovi

Strach ze smrti se blíží s přibývajícím věkem, ranami osudu v podobě nemocí a dalších „radostí“. Seznam je nekonečně dlouhý a nepříjemný a příchuť smrti drhne na jazyku, takže se o ní raději moc nemluví. Někdy ale tuhle poslední štaci může předběhnout i strach z něčeho tak přirozeného, jako je život, tedy strach z něj.

Ratolesti

Dětství, tedy pokud není vedeno pod výchovou tyranů, nebo pokřiveno těžkou ranou osudu, je kontinuem radosti, úsměvu a toho nejdůležitějšího, rodičovské lásky. Náznaky povinností v podobě vynášení koše jednou za týden, úklid hraček, pravidelné ustýlání, to všechno jsou jen malé drobnosti, naznačující, že život má dvě strany mince a my se jen lehkými náznaky přibližujeme k povinnostem dospělého. Ovšem, nástrahám života se nejde vyhnout, a asi se na ně nejde ani připravit. Nad tím vším ale v době dětství bdí jako katalyzátor problémů rodič.

Pozitiva a sociální jistoty

Po uplynutí dětství, pár dobře mířených pohlavků od rodičů, nebo snad náznaků tvrdosti života, si nastavujeme jakýsi vlastní řád. Máme za sebou školu, realizujeme se pomocí práce, tedy ti šťastnější z nás, a před sebou máme partnera, kterému jsme dali prozatímní nálepku „životní“. Po případných prvních nevěrách udělených, či získaných, tušíme, že život má hrubé zrno a nejede jako po másle. Přesto se radujeme, máme úsměv ve tváři i v očích a říkáme si, jak výborně si to všechno sedlo a těšíme se na skvělou budoucnost bez jediného omylu.

Nepodařený Rittberger

Ve chvíli, kdy si myslíme, že má vše ideální směr a my držíme pevně otěže svého osudu, přichází na řadu poznání vyšší moci. „Chceš-li Boha rozesmát, sděl mu své plány,“ říká se. Něco na tom bude. Nálepka „životní partner“ je už oprýskaná, snesla se na zem, nebo jsme ji rovnou v zápalu vzteku strhli i se strupem a srdce krvácí. Práce přestala být radostí, protože už neděláme, co jsme chtěli, ale co musíme. Ve svém životě už jsme zažili víc než smrt křečka nebo rybiček, tedy, zažili jsme smrt některého z rodinných příslušníků a ve svém životě čelili významu Krylovského rytí „držkou v zemi“. Z bytí lehkého jako pírko je batoh plný železa, který nejde odnést do sběrného dvora. Hledáme cesty, jak si z něj odložit kovadlinu, nebo někde posedět alespoň chvíli v klidu a věřit na zázrak, že nám ten batoh třeba někdo ukradne.

Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech

Problémy se ale nekradou, to už víme. Mohou se ovšem sdílet, a pokud se vedle vás objeví někdo, kdo vám řekne „Ukaž, já Ti s tím pomůžu.“, máme napůl vyhráno. Pokud však naším životem neprojde takové štěstí, nezbývá než jedno. Začít s onou zátěží na zádech dělat dřepy a pořádně posílit svaly na nohou do takové míry, abychom váhu osudu na bedrech unesli. Kolena se lámou pod pokorou a my se bojíme, co ještě přijde. Život se umí změnit ve vteřině a je těžké hledat radosti ve tmě. Proto se může stát, že strachu ze smrti předchází strach ze života, tedy obavy z toho, co ještě přijde. Životní vítězství a lehkost života bytí přichází v okamžiku, kdy si uvědomíme onu skutečnost, že velké bolesti, neúspěchy, ale i tragédie jsou bohužel součástí našich životů. Jde tedy o to, dočkat se smrti ve zdraví tělesném i duševním.

Zdroj fotografií v tomto článku: Shutterstock.com

Štítky článku

 

Nemáte ještě svůj účet?

Zaregistrujte se a získáte u nás zcela zdarma řadu výhod :)