Jak jsem strávila půl dne vánočním nákupem
8 min. čtení Alex Melicherová
Teprve nám končí září a už mě v některých obchodech láká vánoční zboží. A tak jsem si vzpomněla na svůj zážitek z minulého roku.
Vánoce miluju. Nebylo tomu tak sice od malička, ale od doby, kdy mám děti, si Vánoce opravdu užívám. Je to pro mě čas pohody, rodiny, ale hlavně lásky. Ten čas před dnem „D“, kdy spolu všichni pečeme, chodíme na procházky a díváme se na vánoční pohádky, je kouzelný. V tyto dny mám pocit, že mě nerozčílí nic. Vánoční nákup potravin si vždy nechávám na poslední chvíli. Chci mít prostě všechno čerstvé. Minulý rok jsem se rozhodla to nechat opravdu až na 23. prosince.
Ráno jsem vstala se skvělou náladou, udělala jsem snídani a prohlásila jsem, že jdu na vánoční nákup. Jako kdyby to bylo dnes, slyším svého manžela, jak říká: „Jsi prostě blázen, že jdeš na nákup den před Vánoci.“
Usmála jsem se a mile odpověděla: „Prosím tě, zlato, to bude v pohodě.“ On po mně vrhnul takový ten výraz jakože „hm, jsem zvědavý“, a já odjela.
Vcházím s prázným košíkem do obchodu, kde hned vidím pána, který se na všechny dívá, jako by je chtěl zabít. Mámu, která táhne vztekle svoje dítě za ruku. Lidi, kteří do sebe košíky naráží a nejraději by se pozabíjeli. Napjatá a bojovná atmosféra by se tam dala krájet. Já jsem tam ale nakráčela v blaženém klidu a měla jsem pocit, že ta moje aura radosti snad musí být na první pohled vidět. V duchu jsem si říkala: „Bože můj, proč jsou ti lidi tak nervní?“
Vytáhla jsem svůj půlmetrový nákupní seznam a začala s nakupováním. Pořád jsem se usmívala. U alkoholu (nevím proč zrovna tam, normálně samozřejmě tuto uličku nenavštěvuju) jsem potkala svého kolegu:
„Ahoj, Máro, co ty tu? Taky vánoční nákup?“
„Čááu, hele ne, jenom poslední věci, co mi chyběly. Ale je to tady blázinec, co?“
„Hele, je, ale mě to nějak nerozhází. Tak krásný Vánoce! Paaá!“
„Tobě taky, měj se.“
Můj nákup snad trval už půldruhé hodiny. Když jsem u těstovin kontrolovala můj seznam, zjistila jsem, že mi chybí poslední položka. Byla to strouhanka. Košík byl už opravdu hodně těžký, tak jsem se rozhodla nechat ho na místě a pro strouhanku jen odběhnout. Namouduši jsem byla pryč maximálně minutu. Když jsem se vrátila na místo, kde jsem nechala košík, nebyl tam.
Snažila jsem se být v klidu a říkala jsem si, že bude asi jen tady za rohem. Nebyl. „Možná ho někdo omylem vzal?“ Rychle hledám kolem regálů můj košík, který bych okamžite poznala, protože docela navrchu byl obrovský kus lososa a vpředu pět flašek prosecca. Nebyly pro mě, samozřejmě.
Po pár minutách jsem cítila, jak mi rudnou tváře, a kdyby to někdo zanimoval jako pohádku, z uší by se mi vzteky kouřilo. „To snad není možný! Kde je do pr... ten můj košík?! Jakej idiot mi ho sakra vzal?!“ Podobné a mnohem vulgárnější myšlenky mi běžely hlavou.
Vzala jsem telefon a zavolala jsem Márovi, kterého jsem v krámu potkala, protože on občas umí dělat pěkný bejkárny, tak mě napadlo, že mi ho třeba vzal on.
„Čau, Marku, jsi ještě tady v krámu?“
„Hele ne, už sedím v autě, proč?“
„Tak si představ, že nějaký idiot mi vzal košík a já ho tady nikde nemohu najít!“
„No to si děláš srandu! Někde tam ale musí být, jdu ti pomoct ho najít.“
„Ne, Marku, kašli na to, to je v pohodě.“
„Určitě?“
„Určitě. Zatím čau!“
„Čau!“
V ruce jsem držela tu blbou strouhanku a hledala svůj košík ještě asi 15 minut a pak jsem to prostě vzdala. Když jsem odcházela z toho krámu s prázdnou, vypadala jsem přesně tak naštvaně jako ti naštvaní lidé, které jsem viděla, když jsem tam vešla. A ani tu blbou strouhanku jsem nekoupila!
Volala jsem manželovi, co se mi stalo, že se na to můžu akorát tak vy.... a jedu domů a jíst budeme na Štědrý den rohlíky s máslem, protože já do toho podělanýho krámu prostě znova už nejdu!
Cestou ven mi možná vzteky i ukápla slza. Byla jsem rozhodnutá jet domů a nalít si panáka, i když samozřejmě nepiju. Když už jsem byla u auta, zhluboka jsem se nadechla a říkám si: „Nemůžu přijet domů bez nákupu. Prostě ne. Jdu tam znova.“
Tak jsem si vzala nový, opět prázdný košík, utřela jsem si slzu a udělala jsem si skoro dvouhodinové kolečko znovu. Teď už jsem nevypadala tak spokojeně jako dřív, ale spíš jako všichni ti ostatní lidé v tom obchodě. Příští rok pošlu na vánoční nákup manžela. A já si doma otevřu flašku prosecca.
Zdroj: autorský text
Foto: Shutterstock
