Nebudu jako ona

Vidím sebe, ale nejsem to já

Mnoho žen připouští, že s příchodem dcery se v jejich životě mnohé změní. Cítí pýchu, radost, ale časem také trochu závisti a obav. Ať už vědomě nebo nevědomě, chtějí dceři jakožto pokračovatelce rodu, předat vše, co během svého života pochopily. Jenže... Už jako malé dítě dcera často vytáhne na světlo témata, která matka během svého života spíše nepochopila a nebo tají sama před sebou. A to vede ke konfliktům. Postupně se pak mohou objevovat třenice, které s příchodem puberty dcery vyústí v otevřenou válku. Odcizení v dospělém věku je jen přirozený důsledek.

Úkol, který je třeba splnit

Vztah dcery s matkou do určité míry tedy ukazuje, jaká témata v jejich životě potřebují posunout (ideálně vyřešit). Většinou to však probíhá na nevědomé úrovni a dříve než se tam dokážeme prohrabat, přemůžou nás emoce okamžiku. Jakmile však opadnou, měly by si obě ženy ujasnit, co vlastně je to, co obě přivádí k šílenství. Může to být totiž jen demonstrace něčeho potlačeného, co v rodu dlouhodobě přetrvává (přemíra zodpovědnosti, strach vyniknout, ochranitelství...) a předává se z generace na generaci na základě epigenetických principů.

Tohle na ní nenávidím

Je třeba si uvědomit, že čím víc bojuje dcera, aby nebyla jako matka, tím víc se jí začne podobat. Principy chování si totiž nese hluboko v sobě, stejně tak její sny a očekávání. Pokud jsou nevědomé, nelze s nimi příliš pracovat. To, co chceme změnit, musíme nejprve uvidět. Je však někdy obtížné podívat se nezúčastněně na něco, o čem předstíráme, že máme vyřešené a nebo neděláme. Pokud to však dcera zvládne, může oddělit vzorce chování, které převzala, a které si naopak vybudovala ona sama.

Cesta k pochopení

Stejně jako se „trápí“ matka, trápí se tedy i dcera. Má naprosto jasno v tom, co jako dospělá nebude dělat. Když se přistihne při první větě, kterou u své matky nesnášela, pak se zpravidla zarazí. Někdy svou matku v tento okamžik pochopí. Prostě to v danou chvíli uměla takto. Stejně jako ona teď. Pokud k tomuto prozření dojde, může se vztah postupně vyvinout i k vzájemnému smíření se. Bohužel někdy mají dcery tendenci za svůj ne-šťastný život vinit matku a její výchovu. Jenže ony nemusí žít život své matky, mají svůj vlastní.

Dospělý život dcery není životem matky

Život se vyvíjí a mění pravidla hry. To, co dcerám připadá jako samozřejmost, mohla být pro její matku vzácnost a nebo rovnou sci-fi. Život rodičů v syrové podobě totiž má jednoduchý cíl: „Mé děti se budou mít lépe než já.“ A k našemu překvapení se tak často děje. Jenže pozice rodiče je situovaná do nějakého času, prostoru a ducha doby. Porovnávat tedy tyto životy je dost nefér a hlavně nemožné. Cestou je tak pochopení souvislostí (nikoli souhlas) a vnitřní upřímné poděkování.

Pořád je to má matka

Ať už je chování matky jakékoli, dcera by si v prvé řadě měla uvědomit, že je to žena, která jí dala život. Dcera nemusí souhlasit s životním přesvědčením své matky, ale měla by si dát pozor na odsudek. Její život není s matčiným stejný. Navíc odsudkem v sobě umocňuje právě ty vlastnosti, o kterých nechtěla předtím ani slyšet. A nezbývá než si to všechno zopakovat s její případnou dcerou. Jednoduše, pracujte na přijetí faktu, že vaše matka se prostě nějak chová a nějak žije. Vy to však můžete mít jinak, aniž byste mezi vás stavěla plot z ostnatého drátu.

Zdroj fotografií v tomto článku: Shutterstock.com