Vnitřní harmonie začíná spojením svých sil, ne bojem proti nim

Vnitřní dítě aneb snílek

Pozorujte někdy malé dítě. Jeho svět bývá krásný, pořád je co objevovat, co si přát, co si představovat. Svět není v jeho podání černobílý, je duhový. Stejně tak jedna naše část umí snít. Tahle snící část nám dovoluje být kreativní. Jakýmkoli směrem si zamaneme. Neexistují tady hranice, pravidla, „ne-možnost.“ Je tu jen čirá radost ze snění. „Co si umíme představit, to už existuje,“ řekl Nikola Tesla.

Jenže, někdy jsme tuto naši část uzavřeli. Ani tolik nezáleží na důvodech proč, i když samozřejmě mohou pomoci s pochopením nás samých. Cílem je, postavit se na vlastní vnitřní nohy, i když zpočátku třeba trochu neohrabaně (pořád jste dítě). Jednou z cest k úlevě je laskavost k sobě i druhým a odpuštění situacím i lidem, které v nás vyvolaly strach ze snění. Jde o vás.

Dospělé já aneb realizátor

Být realizátorem je chtít věci skutečně udělat. Pokud chcete zasázet květiny, jdete do květinářství a kupujete vše potřebné. Pokud vám v autě bliká kontrolka, voláte autoservis nebo zdatného kamaráda s dílnou v garáži. Dospělost totiž vytváří skutečné věci, které dítě vysní. Jenže... Někdy narazí na situaci, kterou vyřešit neumí. Zoufale kouká na snílka a ten ještě přidá nějaké to vylepšení. Co dál? Realizátor sedí, kouká a je bezradný. Možná má strach. Čeká na ránu od kritika. Pokud realizátorovi chybí (vnitřní) podpora (= motivace, touha), je unavený, neochotný a časem prostě najde důvod k tomu být líný. Často tomu předchází část: „Vždyť to nemá cenu.“ Nepleťte si lenost s odpočinkem! Jedno nás vysiluje a druhé posiluje. Vyzrajte na sebe krok za krokem. Každý den se naučte něco nového.

Vnitřní kritik aneb rodič v pozoru

Většina z nás zná kritika jako neodbytný hlas v hlavě, který říká: „Tenhle dortík nejez, nevejdeš se do těch šatů.“ Nebo: „A co sis jako myslel, když jsi mu to řekl? On je tady šéf.“ A snad nejlepší: „Na to nejsi dost dobrá. To nezvládneš.“ Tak to není proces konstruktivní práce. To je kulometný útok, který nás zanechá zraněné, unavené a nenaplněné. Tato část je naše „mysl,“ která statisticky něco vyhodnotila, avšak udává rozkazy na špatném místě. Není nepřítelem, jen tu nemá co dělat. Pozvěte tu správnou část, která se krčí v koutku naší duše. Konstruktivní vnitřní kritik je totiž důležitý.

Jistou pragmatickou část uvnitř sebe potřebujeme. Ta se totiž nad našimi sny a plány zamyslí. Ne zkritizuje, zamyslí. Co jsou úskalí, která mohou můj sen a jeho realizaci zdržet nebo ohrozit? Šlo by to udělat jinak? A co takhle? Dovolte si ho poslechnout, on totiž není proti vám! Je s vámi a přihlíží k faktorům, které jste dříve neviděli.

Začněte tvořit

Pocit harmonie nastoupí v okamžiku, kdy si tyto naše části uvědomíme. Nejsou jedna lepší, druhá horší a ta třetí zbytečná. Jsou to dílky jednoho obrazu nás, který nám pomáhá věci tvořit a realizovat v souladu se sebou, s okolím a v radosti. Najednou pro nás přestane být spousta věcí problém. Řešení zpravidla existuje, jen my ho přes své slepé místo nevidíme. Toužíme po něčem, co ve skutečnosti vypadá jinak a my si toho proto nevšimneme. Pokud máme tuto partičku pospolu, rozšíří se nám možnosti a varianty. My samotní pro to vlastně nemusíme příliš udělat. Jen jim zůstat otevření.

Partička uvnitř nás v akci

Jak to tedy funguje? Snílek něco vysní. Vzdušné zámky, chcete-li. Realizátor se toho chytí a začne tvořit. Kritik do procesu vstupuje, když něco drhne, nebo před tím, než to drhnout začne. Posílá k revizi snílkovi, který s naivním nadšením upraví své plány. Realizátorovi se uleví a pracuje. Kritik pozoruje. A výsledkem je naše spokojenost. To, čeho jsme dosáhli nás těší, i když to někdy není to, co byla naše původní představa.