

Syndrom vyhoření poprvé popsal lékař Herbert J. Freudenberger v 70. letech a nazval ho burnout – tedy vyhoření. Vycházel především z vlastních poznatků a zkušeností, protože i on ho prožil na vlastní kůži. Lékaři jsou totiž jednou z nejohroženějších skupin, stejně tak jako lidé, kteří pracují v pomáhajících profesích, jako je například pedagog či pečovatel. Dále jsou ohroženi lidé na vrcholových pozicích a především ti, kteří zažívají v práci denně stres a šikanu. Syndrom se nevyhýbá ale například ani ženám na mateřské dovolené. Obecně ženy bývají náchylnější k vyhoření než muži.

Syndrom může mít rozličné příznaky: nespavost, chorobnou únavu, poruchy paměti a soustředění, až k potížím se zažíváním, bolestmi hlavy apod. Projevuje se i neschopností radovat se ze života, snížením výkonosti nejen v práci, ale i doma. Jednoduše řečeno, člověk ztrácí postupně zájem o vše kolem sebe. Do práce se netěší, naopak může pociťovat úzkost vždy, když má jít do zaměstnání. Má pocit, že to, co dělá, nemá žádný smysl. Pokud dospějete do tohoto stavu, je nejlepší vyhledat odbornou psychologickou pomoc. Sám člověk nevidí východisko z této situace. Ideální však je syndromu vyhoření předcházet. A jak na to?
