Opičí láska aneb Když je milujeme snad až příliš

Již od kolébky

Podle odborníků pramení většina problémů, s nimiž se v dospělosti potýkáme, právě z období dětství a dospívání. Není ale vždy na vině jen nezájem rodičů, někdy tomu je totiž přesně naopak. Ve snaze udělat pro svého potomka to nejlepší, mu podkopáváme sebevědomí a znesnadňujeme vstup do světa dospělých. Zkušenosti jsou nepřenositelné, těžko totiž vysvětlíte, jak takové odřené koleno ve skutečnosti bolí.

Vládne kult dítěte

Láska k vlastnímu dítěti je tím nejsilnějším poutem, které ve svém životě prožíváme. I z toho důvodu je někdy problematické rozlišit hranici mezi zdravým a nezdravým přístupem k dítěti. Mnoho dětí se tak stává objektem takzvané opičí lásky, nebo se můžeme setkat i s cizím termínem hyperprotektivní rodič. Co to znamená? Že rodiče za své děti řeší veškeré problémy, neustále je ochraňují, ať už před nepříjemnými zážitky nebo možným zraněním. Mnohdy navíc organizují svým dětem každou minutu jejich života a nenechávají jim žádný prostor pro vlastní rozhodnutí. Bojí se o ně natolik, že je nechtějí ani na vteřinu spustit z očí.

A jak se pozná opičí láska?

• rodiče musí mít své dítě neustále pod kontrolou (nepouští je ven s kamarády, samotné chodit do školy apod.)
• chrání dítě před veškerými nástrahami – pády, chorobami, ale i stresem a starostmi
• nedovolí mu riskovat, zkoušet něco nového
• často se rodiče domnívají, že dítě bez nich nic nezvládne
• snaží se dítěti vše ulehčit, ušlapat mu cestičku
• někteří rodiče utrácejí desetitisíce za bezpečnostní zařízení – nejbezpečnější autosedačky, monitory dechu, videochůvičky, zábrany apod.

Je to pro jejich dobro?

Jaké může být dítě ustrašených a úzkostlivých rodičů? Opět jen ustrašené a úzkostlivé. Byť by se na první pohled mohlo zdát, že rodiče, kteří o své dítě neustále pečují, jsou ideálním vzorem, je tomu trochu jinak. Všeho moc totiž škodí. Tento problém se často objevuje u dětí starších rodičů anebo u jedináčků. Příliš úzkostná výchova ale vede k tomu, že dítěti rodiče nedovolí, aby za své činy převzalo zodpovědnost, stalo se na nich nezávislé a mohlo si vybudovat svou vlastní identitu. Následky výchovy si tak nese až do dospělosti. Chybí mu sebevědomí, není zvyklé nic dělat samo za sebe, nevěří si a je nejisté. Má málo zkušeností a mnohdy i zkreslenou představu o světě kolem sebe. Kromě problémů ve vztazích se pak mohou objevovat i různé závislosti, anorexii či deprese a úzkosti.

Potřebují jen naši důvěru

A jak tedy k dětem, těm malým i větším, přistupovat? Podporujte je, ale nechte je být samostatnými, nechte je, aby se samy rozhodovaly a dejte jim vaši plnou důvěru. Mnohdy se nám cesta, kterou se vydají, nebude vůbec líbit, ale nezbývá, než je podporovat. Jestliže někdy pochybujete, na chvilku se zastavte a než začnete jednat, zeptejte se sami sebe, zda daný problém či úkol děti zvládnou, anebo opravdu budou potřebovat pomoct. Děti musí zkušenost zažít takzvaně z první ruky, zprostředkované emoce a zážitky jim nemohou stačit k tomu, aby si utvořily vlastní identitu.

Zdroj fotografií v tomto článku: Shutterstock.com