Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním. Více se dočtete zde

Karlův gastroblog: Cesta z města!

Publikováno: 6.8.2020
Karlův gastroblog: Cesta z města!

Karel Duda

Redaktor

Více o autorovi

Vyjeli jsme si s kolegou na služební cestu. Ano, byla to jedna z těch náročnějších, kam spíš jezdíte psychicky „vodpočnout“. Bylo to sice autem, zato delší cesta. Jeli jsme skoro 4 hodiny a jeden si řekne, kde se to tady dá vůbec absolvovat? Ale dá se!

Kudy kam?

Po asi dvou hodinách, zcela syti ještě z bohaté snídaně, míjíme jeden motorest po levé straně a já hlásím: „Tady je to vyhlášený!“ Ale jak říkám, nemaje ještě hlad, nebyl důvod stavět. To až na druhý den, kdy jsme si slíbili na místo se vrátit. Kam? Do Rozkoše u Humpolce.

Možná přijde i kouzelník

Název napovídá, že šlo o šarádu, nebo snad zábavný pořad. No, vlastně skoro ano. Zasedli jsme v parném dni k jednomu z velkých sezení pod slunečníkem a už se k nám hrnula obsluha. Mladší dívka se nás ptala, co si jako dáme k pití. Kolega zvolil nealko pivo a já kofolu, protože domácí limču tentokrát v nabídce prostě neměli.

Vzápětí jsme byli upozorněni na to, co už není, přičemž slečna u polévek zmínila kyselicu, a že je jen dršťkovka. V hlavě mi znělo, co není, přesto jsem to k vlastnímu překvapení zopakoval. „Pane, dyť Vám to teď říkám, že ta není!“ řekla trochu přidrzle, přesto mile a kroutila se u toho smíchy jako by ji samotnou hrál Oldřich Kaiser.

Kofola

Na té se nedá nic zkazit. Tedy pokud Vám ji nenalijí do sklenice, se kterou se muchlovala nějaká rtěnka. Což nebyl naštěstí tento případ. Ale nedávno jsem zažil jednu, jak říkají děti „málo naprděnou“ (rozuměj sycenou), no prostě bez bublinek. Taková se opravdu nedá pít, ale tahle byla prostě dobrá, studená a na bublinky bohatá.

Dršťkovka

Ano, přiznávám se, patřím mezi ty, kteří ji milují, ale dršťky by nepozřeli, i kdyby přes tu svou měli sami dostat. Chuť polévky byla ale skvělá, opravdu! Žádná světlá břečka s chutí připomínající tuhle skvělou stálici české gastronomie. Byla dokonale dochucená a já se pyšnil, protože jsem se cítil náležitě hrdý na to, že jsem svého kolegu vzal do té správné putyky.

Hlavní chod

Kolega si dal český řízek „pro chudé“, i když jeho cena za poslední roky výrazně vzrostla, a jsou restaurace, kde za smažák zaplatíte stejně jako za jídlo s masem. Ale klasika je klasika a kolega si liboval, že je poctivě domácí a je vidět, že si ho tu obalují sami, což usoudil z větších kousků strouhanky na řízku.

A já? Já si dal kančí s drbákama, tedy s chlupatými knedlíky a červeným zelím. Kančí bylo opravdu moc dobře ochucené a nebylo tuhé. Jestli patříte mezi ty, kteří mají raději sladší verzi červeného zelí, užijete si to stejně jako já. Co mi ale nechutnalo, byly knedlíky. Nejsem ten, co musí všechno solit, ještě než to ochutná, ale tady bylo soli zapotřebí jako v království Jana Wericha. „Maruška“ se solí nebyla daleko, a tak bylo vše téměř zachráněno. Bohužel bylo z knedlíků poznat, že byly (předpokládám) rozmražené a prostě to nebylo ono, jako když je dostanete právě dovařené. A co mi chybělo úplně? UHO… Ano, bylo to úplně bez sosu, což asi sami vidíte i na obrázku.

Dezert

Tak tohle byla kapitola sama pro sebe. Totiž, kolega měl toho dne své krásné, teprve 33. narozeniny, které jsou v životě nás všech tak moc důležité. Přišlo mi naprosto nezbytné, aby dnes, kdy nebe bylo blankytné a kolega trávící svůj významný den se mnou namísto s rodinou, to u oběda prostě oslavil.

Vešel jsem do restaurace a narazil u baru na hlouček dvou uklízeček, paní vrchní a muže se dvěma talíři v ruce. „Mohl bych se prosím jen otázat, zda tady nemáte nějaký dezert?“ začal jsem. „Ne!“ zaznělo razantně od paní vrchní a dál si mě nikdo nevšímal a vesele si pokračovali ve své diskuzi.

Nedal jsem se a znovu narušil rozpravu: „Víte, kolega má dnes narozeniny a já bych mu chtěl udělat nějaké překvapení. Nemáte třeba jen palačinku, na kterou by se dalo šlehačkou nastříkat číslo 33?“ „Chce se Ti dělat palačinku?“ zeptala se paní vrchní jedné z uklízeček, které, což mi došlo až v tu chvíli, nebyly uklízečky, ale kuchařky.

„Ne…“ (Palačinky nebyly na lístku, abych uvedl na pravou míru.) „Tak nechceš pánovi udělat teda zmrzlinovej pohár?“ Nějaké „Hmhdshhb,“ zabručela pod vousy druhá paní „neuklízečka“ a já jen poděkoval a vrátil se zpátky ke stolu, kam za chvíli přistál pohár, jaký si pamatuji ještě já z dob tak před 40 lety.

Šéf jistého TV kulinářského pořadu by jen hledal směr, kterým by ho poslal do letu. Ne tak kolega. Měl radost a stal se mým hrdinou, protože snědl kostku klasického nanukáče se šlehačkou, na které bylo v tenké lince napsáno 33 karamelem z tuby. Z čeho jsme šli ale oba do kolen, že v létě byly v téhle „šmakuládě“ poctivě nacucané jahody z konzervy. Jeho hrdinský čin, tedy že pohár dojedl, jsem zdokumentoval fotografií.

Účet, prosím!

Když jsme platili, kolega, neb se jednalo o cestu s tzv. dietou, vytáhl firemní platební kartu a paní vrchní do vzduchu povídá: „Panejo, to bych si tak chtěla, platit dárek!“

Cítil jsem se jako Harpagon, takže jsme se logicky museli smát. Kolega dal paní vrchní hezké dýško a řekl, že jí to dává jako svůj dárek, když má ty narozeniny. Paní se zasmála a jen dodala: „Na mě ste moc mladej!“ Vtom zadul vítr a převalil slánku, ze které se vysypalo dost soli. „Kuchařka říká, že to přináší smůlu. Tak já to vezmu na sebe, když máte Ty narozeniny.“ A rozloučili jsme se…

Suma sumárum

Motorest s názvem Motorest Pod hradem má své kouzlo a asi i svou historii. Knedlík neknedlík, vaří se tu dobře, a pokud chytnete tuhle směnu, asi se i zasmějete a odjedete s příběhem. Kde se Vám tohle poštěstí? Není to místo, kam vyrazíte na romantickou večeři, ale kde v klidu mezi kamioňáky a ostatními výletníky naplníte své žaludky českou klasikou. Tak dobrou chuť!

Autor fotografií: Karel Duda

Štítky článku

 

Nemáte ještě svůj účet?

Zaregistrujte se a získáte u nás zcela zdarma řadu výhod :)