

V Čechách se stále ještě chyby neodpouští. Učíme se to ve škole, kde je chyba v podobě špatné známky chápána „jen“ jako selhání. Pokračování tohoto trendu pak můžeme spatřit také v podnikání nebo ve veřejném životě, kde jen málokdo svou chybu připustí. Pokud ji totiž vnímáme právě jen jako naše selhání, je i pro naši psychiku prohrou, po které navíc následuje trest. A nikdo z nás nechce být potrestaný. Hodit chybu na druhé, okolí, výchovu, rodiče, nebo dokonce vládu se pak může zdát jako účinná sebeobrana. Jenže dovede nás ke štěstí?
Motivace za obviněním druhých je jasná: vyhneme se hrozícímu trestu. Ale je tohle ta nejlepší možná cesta? Nechme nyní stranou nedospělost a určitou nemorálnost takového činu a zamysleme se nad tím, jaké má další důsledky. Nepřijetím chyby zahodíme i možné ponaučení. A navíc stav jako takový nevyřešíme. S největší pravděpodobností se situace dříve nebo později zopakuje znovu a možná s větší intenzitou. Dopady na náš život pak mohou být závažnější. Odmítnutí (třeba i jen části) zodpovědnosti tedy ve vyšším principu může znamenat, že se vzdáváme i zodpovědnosti za svůj život. Otevíráme prostor nechat se ovládat.

Nemít nad životem kontrolu (právě vzdáním se zodpovědnosti) může jednoduše znamenat, že až příliš podléháme okolí. I ve velmi dospělém věku se opakovaně snažíme zavděčit rodičům, stále jsme ovlivněni traumatickým zážitkem ze školy nebo se lámeme pod vlivem šéfa, kolegů či partnera. Důsledky jsou nabíledni. Pokud jsme se nechali dotlačit do sporného činu jednou a řešíme to jen obviněním (protože, já jinak nemohl), nic se nejspíš nezmění, toxický vliv prostředí zůstane. Obviňování druhých totiž zpravidla nevede k tomu, aby se situace změnila. Cesta ven však existuje, jen vede jinudy.
Za problém v oblastech, kde se střetává více vlivů, obvykle opravdu nemůže „jen“ jeden. Typickým příkladem jsou vztahy. Ale jen tím, že za chybu převezmeme větší či menší odpovědnost, se dokážeme z chyby poučit a příští krok udělat jinak. I když ani to není záruka úspěchu, už víme kudy cesta nevede. Nebudeme stát na místě a bědovat nad svým osudem. Odpovědnost pak samozřejmě nemusí mít podobu pouhého ústupku. Vzít osud do svých rukou může vypadat i jako uvědomění, že ať je to jakkoliv, tohle pro nás momentálně není dobré a my iniciujeme změnu.

Pokud chcete pracovat i se svými dětmi, je dobré naučit je: „Jak chutná prohra,“ protože i to je důležitým mezníkem v přijetí zodpovědnosti za svůj život v dospělosti.