Óda na krizi středního věku

Že prý dlouho jsem nenapsal vůbec nic

Tak teď jsem se rozjel z plných plic

 

Vyprávět vám tedy budu pohádku

o sobě a o životním pozlátku

Když mi bylo… prostě o hodně míň,

byl daleko jsem od toho, co je splín

 

Tak tedy co stalo se za pětadvacet let –

no, nebyl to vůbec žádnej med

Na začátku jsem si myslel, že to mám v hrsti,

že prostě pomalý růst to všechno jistí

 

Takže když celou dobu jsem stoupal nahoru,

fakt nečekal jsem, že průšvih přinese pokoru

Myslel jsem, že to, na čem stojím, je pevná půda,

neměl jsem tušení, že z krásky se stane najednou zrůda

 

Prostě jsem všem slepě věřil,

jen podáním ruky jsem všechno měřil

Takže místo všech těch výhodných smluv

zavalil mě cizí dluh

 

Přišel jsem o všechny pozemské statky,

v životě nastaly doslova zmatky

Pak odešli mi rodiče na věčnost

 mně i dodnes chybí jejich společnost

 

K tomu vždy volil jsem špatné partnerky

i když ne všechny byly jen na šperky

Však nestihl jsem s žádnou mít děti,

Takže dnes padl jsem sám sobě do objetí

 

Svého času neměl jsem ani za co jíst,

Teď je to zase lepší, tím jsem si jist

I tak ale nemám vyhráno,

cítím, jako bych měl ve vlastním hnízdě…

 

Z krize středního věku klestím si cestu ven,

doposud říkám si, že ten hnus je snad zlej sen

Však štípám se při tom do tváře,

když zabořenou hubu mám do polštáře

 

Samota naplnila můj celý dům,

jasný je mi, že jsem prostě starej vůl

Vsadil jsem na karty, co nešly proměnit ve štěstí,

nejradši sám sobě namlátil bych pěstí

 

Tak jsem se vyplakal na vaše ramínko,

však na hajzlu zvedám alespoň prkýnko

Říkám si ale, jestli to není trochu málo,

co zrovna za řeč by trochu tu stálo

 

Tak loučím se, a v ruce třímám bílý praporek

a doufám, že až přijde čas na náhrobek,

bude na něm místo všeho stát

velmi krátký seznam toho, co jsem měl rád

 

Tak přemýšlejte aspoň vy dopředu, čemu se vyhnout chcete,

ať se vám jako mně život nepoplete

Pořád je naděje na světlo v tunelu,

ale pozor – ať po cestě nevyšlápnete nějakou tu Nutelu…