Karlův gastroblog: Continental za Michelinem

Continental není continental

Continental není jen značka pneumatik, ale taky druh snídaně. Kontinentální snídani znáte ponejvíce z hotelů. Dostanete na ní patrně toasty s marmeládou, kávu nebo čaj a džus. Nic moc, že? Tam, kam vás ale vezmu dnes, se Vám chuťové pohárky roztančí, jak na vídeňském plese!

Antré

Přiznám se, že v téhle „restauraci“ už jsem jednou byl. Je to asi 2 roky, kdy jsem v chatové osadě na Šumavě (prostě v kempu) navštívil své přátele z Teplic, kteří zde trávili dovolenou. Seděli tenkrát večer v Divokým bistru v kempu a říkali, jak moc dobře tu vaří. No, řešil jsem tehdy hlavně peníze, takže jsem si dal něco jen opravdu malého, a vlastně jsem neochutnal.

Když jsem letos uprostřed týdne kolem 15. hodiny odpoledne projížděl kolem, vybavil jsem si onen zážitek a s naditou kapsou plnou peněz (rozuměj asi 1000 korun) jsem vyrazil.

V otevřeném prostoru pod plechovou střechou mě zastavila cedule s nápisem Vítejte a vyčkejte na obsluhu, prosím. V lese! Přišlo mi to v tomto prostředí úsměvné, ale vyčkal jsem!

„Dobrý den!“ přivítala mě v okamžiku energicky velmi milá slečna.

„Máte u nás rezervaci?“

Dotaz ve tři odpoledne mě překvapil.

„Ne!“

„Chcete se u nás najíst?“

„Ano.“

„A jste sám?“

„Úplně!“

„Tak se prosím posaďte ke stolečku T5.“

V hlavě mi naskočilo páté pokračování Terminátora, Genisys. Ve skutečnosti šlo o T jako terasu s vyhlídkou na rybníček Brčálníček.

Limča

Usadil jsem se u „tépětky“ a šel si stoupnout frontu k okýnku. Otočil jsem se a viděl, jak si mě krutě měřil nějaký pan košilka, který se cítil být svým oděvem nadřazený tomu mému a při rozlévání jistě drahého vína mi svým pohledem dával najevo, že sem nepatřím. Ano, měl jsem šortky a tričko, které jsem si ve stanu ráno nestihl vyžehlit.

Jen jsem se usmál a rozhlížením se po okolí jsem mu výrazem v obličeji poslal vzkaz, že jsme v lese, pokud by to náhodou nevěděl. Proč o tom mluvím? Protože se vždy bavím, když je někde něco dobrého, najdou se jedinci, kteří takové místo přijdou povýšit svou potřebou demonstrace vlastní důležitosti.

Když se na mě dostala řada, započal jsem svou objednávku u okénka v sandálech bez ponožek. Dal jsem si limču a nahlásil stoleček „T5“ jako cíl. Letní svěží limča byla u mě vcukuletu a byla skvělá! Plavala v ní nějaká kytka. Tu jsem nechal, zbytek jsem s radostí a úsměvem na rtech vycházející z její chuti, vyžunknul a dal si ještě jednu.

Kuřecí burrito

Bylo tím, co jsem si nahlásil v okénku jako hlavní chod. Netrvalo dlouho a přistálo mi na stolečku, když jsem se kochal pohledem na rybník. Pan košilka se na mě podíval, že jsem si dal jenom burrito a usmál se, že asi na víc nemám. Netušil jsem, že se v restauraci dá hrát poker mezi stoly. Každopádně jsem nedorovnal jeho sázku a s chutí jsem se pustil do burrita. To, co vidíte na talíři je opravdu výtvor z kempu. Za mě neuvěřitelné. Chvíli jsem se na to žulil a pořád otáčel talíř dokola a hledal směr, odkud se do toho pustím.

„So je? Nechutná? Je šechno v pošátku?“ zeptal se mě nějaký pán v pruhatém tričku, když zanášel jídlo na vedlejší stůl. „Ne, všechno je v naprostém pořádku. Jen to vypadá tak skvěle, že je mi líto se do toho pustit.“ „Acha!“ pousmál se a mně došlo, že to byl autor výtvoru, mistr kuchař a majitel v jedné osobě.

Doteď si pamatuji na první sousto a ten tanec slasti v ústech. Míchalo se tam několik chutí a bylo to jako symfonický koncert, kde se přidávají jednotlivé nástroje, jež společně vytvoří dokonalou symfonii. Překvapivé chutě a radost z toho, jak to všechno ladí dohromady, to vše bylo důvodem neustále se usmívající tváře, té mojí.

Bylo mi líto jen jednoho, že jsem nebyl odvážnější a nedal si třeba klasický francouzský pokrm „Bujabézu“. Nojo, ale koho by napadlo, že v lese uprostřed ničeho, bude tak skvělá kuchyně!? I když jsem ochutnal před pár lety, neměl jsem na tohle jídlo prostě odvahu. No, neměl jsem ani odvahu za to zaplatit skoro 400, přiznám se. Ale teď už bych odvahu měl, na oboje!

Umělecké dílo

Když jsem šel znovu k okénku, abych si objednal, měl jsem v hledáčku něco sladkého. Chtěl jsem si udělat radost, a tak jsem vynechal klasiku jako je Crème brûlée, byť by zde bylo jistě skvělé, a objednal si „výběr z hroznů“, tedy to nejlepší, co se nabízelo – ochutnávku dezertů.

Na prkýnku mi přistálo pár mrňavých provokatérů, kteří chtěli podráždit mou chuť na sladké. „S jídlem roste chuť“, říká se. A je to pravda. Každý mrňavý zástupce té které chuti, mi v puse znovu roztančil chuťové pohárky a já chtěl ještě víc. Jenže na pět prkének jsem přeci jen neměl, neb každé stálo asi 150 korun. Sice bych tím asi dorovnal pana košilku a dal v pokeru tzv. All In, ale mně šlo o můj vlastní zážitek, a hlavně jsem věděl, že francouzská kuchyně je především o ochutnávání a o zážitku.

Ex post

Když jsem se vrátil z výletu a vyprávěl o něm kamarádovi, pln nadšení z chutí, které již samozřejmě nebyly na patře, ale byly hluboko uloženy v mé paměti, říká: „Jak se to jmenuje?“ „Divoký bistro,“ odpovídám. Začal se strašně smát a říká: „Ty vole, to má manžel sestřenice mýho kamaráda.“ V hlavě mi trochu trvalo, než mi mozek zpracoval, čí to vlastně je, neb mi to znělo jako hláška „mojí matky dcery sestry syn“, ale pochopil jsem. Ten smích ale nepatřil tomu, kdo to vlastní. „Ten frajer, co tam vaří, vařil v hospodě s michelinskou hvězdou! A ta jeho žena, ta získala taky nějaký vysoký ocenění jako cukrářka. Ten kemp patří jejímu tátovi.“ Najednou jsem si připadal jako pan Kemr v Šíleně smutné princezně, když mu něco docvakne a v prostoru se nese zvuk, jak zaklapne pokladna a začnou se sypat mince.

Nicméně jsem žádnou takovou potvrzující informaci na jejich webu následně nenašel, ale pokud nevařili v michelinské restauraci, tak na to, jak vaří v lese, bych jim jí klidně dal. Nebo aspoň 4 a půl šišky!

Za sebe mohu jen doporučit! A i když se tu možná potkáte s něčí osobní důležitostí, nenechte ubrat svému zážitku, který si na Šumavě u obce Stachy odžijete. Vy jste totiž nepřijeli demonstrovat sebe, ale obdivovat místní um. A že se bylo čemu klanět! Děkuji!

Zdroj fotografií v tomto článku: autor Karel Duda