Jak se vyrovnat s nemocí? Berte ji jako nástup do nové školy

Základem úspěchu je nebrat zprávu o nemoci jako tragédii ani jako výzvu k boji, protože tragédie nás demobilizuje a boj může být veden se střídavými výsledky. „Berte ji jako nástup do nové školy. Až do teď jsme chodili do obecné, kde byla hodná paní učitelka, která nám říkala křestním jménem a občas něco prominula, a teď jsme nastoupili o etáž výš. Jsou tu noví spolužáci, noví učitelé, jiná látka než ta, na niž jsme byli zvyklí, nový způsob práce, nové požadavky. A naším cílem je tu školu úspěšně ukončit. To je postoj umožňující přijetí nové, zdůrazňuji, že nové, nikoliv tragické situace,“ říká doktor Honzák, kterému nedávno vyšlo druhé vydání knížky I v nemoci si buď přítelem.

Úzkost zhoršuje vnímání bolesti

Nebýt coby pacient úzkostlivý a napjatý jak struna se hodně vyplácí i kvůli tomu, jak intenzivně vnímáme bolest. Úzkost samozřejmě dokáže i z mírné bolesti udělat něco naprosto nesnesitelného. Vyrovnat se s úzkostí a stresem pomůže podle psychiatra autogenní trénink, což je relaxační technika, při níž se využívá sugesce, která navodí určité tělesné stavy. Ve výsledku vše vede k uvolnění organismu. Od bolesti může dobře pomoci také akupresura.

Reakce na nemoc: Zmatek i popírání

Lidé na zprávu o nemoci mnohdy reagují tím, že začnou zmatkovat. Je to chyba, a neméně špatný je i druhý extrém, tedy popírání nemoci a předstírání, že se nic neděje. „Vyhodnotit situaci, říci si, co musím, co nesmím a co mohu a začít se chovat podle toho, je řešení, které napomáhá k vyléčení,“ radí doktor Honzák.

Zásadní jsou vztahy

Nemoc je prověrkou vztahů. Klade veliké nároky nejen na pacienta, ale i na jeho blízké. Ti by proto určitě měli přesně vědět, co nemocnému je, jak mu je a také to, co opravdu pořebuje. Někdy je dobré se stonajícímu jedinci přizpůsobit, třeba před ním nekonzumovat pamlsky, když on má tvrdou dietu. Odborník upozorňuje, že chronické onemocnění snadno vyvolává u postižených větší závislost na okolí a je dobré si stanovit hranice, kdy je pomoc skutečně potřebná a kdy naopak je v zájmu pacienta, aby některé věci zvládal sám.

S nadějí se stůně lépe

Když má člověk alespoň minimální naději, že se uzdraví, bojuje se mu s nemocí lépe. Psychiatr Honzák má na věc trochu jiný pohled: „Naděje není víra, že věci dobře dopadnou. Je to vědomí, že to, co děláme, má smysl. Ne všechny nemoci končí uzdravením a smrt je nedílnou součástí života. Najít ve svém životě smysl lze i tehdy, když se nám podařilo jeho větší část prošustrovat. Vždycky je tu něco, co ještě zbývá udělat a někdo, kdo by nás mohl potřebovat.“

Zdroj fotografií v tomto článku: Shutterstock.com