Když žena při vaření tančí

Moderní doba, moderní role

Každá změna s sebou nese potenciál nového, avšak zároveň s tím i trošku zmatku, co si s tím novým vlastně počít. Málokdy totiž předpoklad rovná se realita. A tak je to i s rodinou. Zatímco dříve byly role jasně dané a řídily se víceméně tradicí rodin původu, v dnešní otevřené době se okovy (jak tradice někdy mohly být prožívány) uvolnily. Nabízí se skvělá možnost zařídit si život doslova po svém, tak jak to vyhovuje skutečně partnerům, nikoli jejich rodinám původu. Ženy mohou roztáhnout křídla a dát průchod svým tužbám. Jenže... Muži se v tom víru křídel tak trošku ztrácejí. A pravdou je, že občas i žena se ocitne na druhém extrémním konci. Mává křídly, ale neví, kam je vlastně unášena. Roste napětí a vzniká spousta nečekaných komplikací místo spokojené volnosti. Kde se stala „chyba“?

Úskalí komunikace a svobody

Ne vždy umíme spolu s partnerem opravdu komunikovat. Ano, většinou na sebe umíme různou formou volat své požadavky, na co máme právo a co bychom chtěli. Jenže posloucháme opravdu i druhou stranu? A stojíme vlastně proti sobě? Komunikace mužů a žen se zpravidla dost liší, je třeba se naučit druhou stranu slyšet.

Dalším úskalím je, že moderní doba nás láká heslem „na vše máme právo“ (na lásku, svobodu, život, úlevy na daních, děti...). Jenže každá mince má dvě strany. Tady to jsou „povinnosti.“ Pokud chci vztah, „musím“ na něm pracovat. Pokud chci svobodu, „musím“ ji i dávat - fyzickou / názorovou, a to aniž bych ztratil vlastní hranice či názory. Svobodou většinou není útěk (maskovaný za možnostmi, které chci zkusit) do meditačního centra, komunity, k alkoholu, drogám či cvičení jógy. Svobodou také není neustálý boj ve jménu čehosi (většinou práva na něco). Svoboda je žít svůj život vědomě, být v souladu se svými bližními, aniž bych ztratil sebe nebo úctu k nim, a to vše navzdory zdánlivě nepříznivým okolnostem. Svoboda je zodpovědnost za sebe.

Tak trošku společenský zmatek

Společnost je v současné době pořádně matoucí. Mluvíme otevřeně o intimnostech, ale často je neumíme prožívat ve svých partnerstvích. Sledujeme příběhy mnoha cizích lidí, ale zapomínáme na svůj osobní příběh. Díváme se na unifikovanou krásu a přijímáme změny, které se dějí velmi rychle (malá prsa, velká prsa, velký zadek, úzké boky, úzké obočí, obří obočí...) a míjíme svou vlastní individualitu. A navíc, nestíháme se přizpůsobovat, což nás vrhne do víru úzkosti a nespokojenosti. Posloucháme o lásce k tělu, ale to naše likvidujeme nevhodnými potravinami a pak nadváhu a obezitu schováváme za genové předpoklady. Ano, máme možnosti, které naši předci neměli, ale je třeba jich využít, ne zneužít.

Kvadratura kruhu

Zkusme si na chvíli představit, že je svět tak trošku černobílý a naivní, řízen archetypy a nějakými souvislostmi. V tomto světě by byl muž tím, kdo chrání hranice (domácnost) a žena ta, která vyplňuje prostor těchto hranic (vytváří domov). Může se plně rozplynout ve svých snech a ty realizovat (v moderním světě klidně chodit do práce). A zároveň se ve svých představách neztratí. Muž rodinu hlídá (rozuměj dělá kroky k tomu, aby byl zvenku nenarušován vnitřní svět = zabezpečuje ji, zpravidla hmotně). Nezasahuje do vnitřních chodů. Žena totiž pracuje (žije) i s jeho vnitřním prostorem. Ukazuje mu emoční svět, který je schopen pochopit až skrze ni. A on ji dovolí tvořit. Třeba i tančit při vaření. Protože i pro muže je příjemné být spokojený (a zdánlivě nic nemuset). Symbol ženy (kruh) se tak krásně vetkne do symbolu muže (čtverec). Jeden není víc, druhý míň. Každý má svůj prostor navíc, ale hlavně tvoří jeden velký společný.

Harmonie se buduje žitím

Tento příběh je archetypální, v reálném životě to přeci jen vypadá jinak, ale principy v něm uváděné jsou platné. Mícháním různých rolí, aniž bychom tušili, kým vlastně jsme (a nebo chceme být), může být více destruktivní než tvořivé. Nejde o to, kdo bude skutečně vařit či tančit, ale zda tam zůstal někdo, kdo kromě hranic pečuje o „domácí krb.“ Někdy paradoxně ženy touží být „doma“ a tvořit (práce z domova...), ale nastavení společnosti (či tlak okolí) k využití možností „venku“ jim tento pocit značně komplikují. Domov má být místem bezpečí a načerpání energie. Aby mohl mít tuto funkci, musí se propojit zdánlivě nespojitelné. Najděte cestu vzájemného souznění. To není úkol na pár dní, ale na celý život. A zkuste začít třeba tancem.