Na první pohled se může zdát, že naše řešení (je jedno čeho) je prostě to nejlepší. A ono možná je, jenže často „jen“ pro nás. Ruku na srdce, kdy jste se zaposlouchali do toho, co vám někdo opravdu říká? Argumenty, které najdeme, proč něco nemůžeme udělat podle jiného návrhu sypeme z rukávu, aniž bychom se vlastně zamysleli nad tím, zda ta alternativa není lepší. Ale vždyť nejde o soutěž! Zejména dětem upíráme jejich právo vyjádřit názor. Nic nás nenutí se tím řídit, na druhou stranu často objevíme, že jejich návrh není až tak od věci. Vedlejším efektem je zlepšení vztahu s dítětem, protože ví, že ho slyšíte (nikoli posloucháte na slovo) a jste ochotni jeho návrhy zvážit. A vám se vlastně uleví, protože zjistíte, že na to nejste sami. Jen jste se do té samoty zavřeli a ostatním nedali šanci se vyjádřit.
Sedíte na poradě a všichni se tváří tak vědomě, zatímco vy vůbec nechápete o co jde? Tak se prostě zeptejte. Nehodnoťte. Ozvěte se. Neschovávejte se za druhé, že mluvíte za ně. Mluvte za sebe. Pokud se vás problematika dotýká, je přeci jen dobře, když se to vyjasní. Zkuste svými slovy třeba zopakovat co slyšíte a ujistěte se, že se vzájemně chápete. A že přijdou dotazy typu: „Vy to jako nevíte?“ S klidem odpovězte, že ne a rádi byste se poučili a zda vám s tím mohou pomoci. Opět si vzpomeňte na děti, kteří se vás neváhají v autobuse plném lidí zeptat, jak vzniká miminko.
Dospělost neznamená vážnost. Ano, jsou situace, kdy je vážná tvář na místě, ale mít kamenné rysy jen z toho důvodu, že se potřebuji cítit důležitě nás ve finále vyčerpá a na důležitosti nepřidá. Naše tělo navíc často reaguje na výraz tváře a podle toho vytváří vnitřní koktejl odpovídajících chemických reakcí. Kdy jste se naposledy od srdce zasmáli? Tak, že jste museli zkřížit nohy, abyste si tzv. neucvrnkli? Nepamatujete? Tak to honem napravte. Začněte tím, že se při pohledu na své děti nebo vnoučata přestanete mračit starostí, ale naopak své koutky pozdvihnete a zhluboka se nadechnete. Spolu s dechem se uvolní mnoho svalů, ustoupí stres a vy zjistíte, že je vám výrazně lehčeji. Smích vám na důstojnosti neubere, naopak jí přidá grácii a eleganci. Sledujte, jak se dítě směje všemu, co v něm vyvolává radost. Dovolte si to.
Co všechno jste stihli dneska? Hodně? Málo? Přineslo to spokojenost? Většina z nás má tendenci jít za hranice jemných a středně vážnějších varování. Naše tělo bije na poplach, ale my se tváříme, že je to ještě dobré. Ano, jenže pak něco praskne. Buď naše psychika a nebo naše tělo. Jako děti jsme neměli problém usnout uprostřed pohybu na koberci v poloze, kterou by nám záviděl i pokročilý jogín. A jídlo? O tom jsme nesmlouvali. Dělejte si pauzy během dne a večer se nesnažte dohnat vše, co jste přeplánovali až sem. Odpočinutí toho paradoxně totiž stihneme výrazně víc. A to samé s jídlem. Pokud začneme mít hlad, minuli jsme již čas, kdy naše tělo jemnými náznaky hlásilo nedostatek energie. To, že teď něco rychle zhltneme rozhodně nepomůžeme. Zaměřte se na zdravý talíř a včas.
Hra na: „Všechno vím, všechno znám a všude jsem byl dvakrát,“ příliš ke spokojenosti nepomáhá. Ukazuje více na chuť oslnit než skutečně prožitý moment. Poslouchejte příběhy druhých, dejte jim prostor na názor. Nepřipravujte si odpověď či trumf, co vy. Nasloucháním se totiž dozvíte nejen mnoho nového o světě venku, ale i o sobě. Představte si dítě, které se dívá na pohádku. Po patnácté a pořád je překvapené a pořád se mu to líbí. Dovolte si to. I když se nějaká situace opakuje, neznamená, že je stejná. Vy jste jiní!
A tip na závěr? Udělejte čas od času něco opravdu bláznivého. A nebojte se, jak říká jedno moudro: „Nedělejte si starosti s tím, co si o vás myslí ostatní. Ti mají stejně plnou hlavu toho, co si o nich myslíte vy.“