Nejsem popelnice!

Nejsem popelnice podruhé

Zjistil jsem, že se sebou hraji takovou nevinnou hru na zdravou stravu. Její princip spočívá v tom, že jdu nakoupit do potravin, kde celá hra začíná. Projdu si sekci zdravé výživy a dávám do košíku všechno, co by se mohlo hodit a co vypadá aspoň částečně zdravě. Už se trochu znám, takže vybírám potraviny s delší dobou trvanlivosti. Za tímto záměrem sahám občas do zadní části regálu, kde bývají zcela logicky vyskládány potraviny s trvanlivostí ještě o něco delší. Čeká se, až si zákazníci odeberou zboží v prvních řadách, kde je zboží s trvanlivostí nejkratší. U potravin, které se chladí a trvanlivost mají jenom týden, nemám šanci. Proto se všem omlouvám, že tady sahám dozadu rovnou, vždy.

V akci

Přistihl jsem se, že když jdu nakupovat, hodně se soustředím na akce. To mě děsí z jednoho prostého důvodu, mám strach, že se mentálně přibližuji k důchodovému věku. Pro vajíčka a benzín zatím 20 kilometrů daleko nejezdím. Když ale vidím třeba takové mandlové mléko, které normálně stojí 80 korun a je zlevněné na polovic, neodolám mu. Je skvělé. Navíc se mi hodí k tomu balení cizrnových placiček, které jsou ve směsi a taky v akci. A tak si od každého kupuji po pěti kusech, protože to se přece vyplatí. Mám tam půl roku čas do spotřeby, což je dostatečná rezerva i pro mě.

Ve vztahu ke slevám jsem vypozoroval jednu zásadní věc. Dvakrát už jsem v životě padl na dno, neměl za co jíst, a tato zkušenost se mi patrně zapsala do paměti tak hluboko, že už to u mě se slevami může být jen horší.

Zelenina vede

Při hře, kterou se sebou hraji, je zelenina moje obzvláště oblíbená disciplína. Miluji její nakupování. Už při tomto aktu se cítím tak zdravě! Nakoupím si rajčata, ty dražší, i když nejsou ve slevě. Přidám papriku, nějakou kořenovou zeleninu a jedu hrdě ke kase. Košík nemám úplně plný, ale zato uvnitř jsem doslova přeplněn pocitem blaženosti, jak zdravý košík jsem si oproti ostatním naplnil.

Závod o datum

Tak, a konečně se dostáváme k meritu věci. Doma si veškerý nákup poctivě uložím. Zeleninu, tu která tam patří, hezky do lednice. Zbytek potravin vedle v chodbě do skříně. Jejda. Ono už tady to mandlové mléko mám, asi nějaká jiná akce. Jejda, a je prošlé. No nic, vyměním krabice a dívám se, jestli bych ho přece jen ještě nespotřeboval. Dva měsíce prošlé asi není tolik. Sakra. Placičky tu mám taky. Ty jsou prošlé dokonce měsíce čtyři. Ale co, tomu nemůže být nic, vždyť je to jenom prášek, nějaká směs. Udělám si to o víkendu, dnes večer se s tím patlat nechci, protože jsem unavený z práce.

O týden později si to skutečně udělám. Vyndám z lednice zeleninu a tu, která ještě nezvadla úplně, si dám. Začnu ale s tou, která tam čeká už 14 dní. Tedy s částí, která nezměnila barvu, nebo dokonce konzistenci.

Damoklův meč aneb Konec plýtvání!

Možná se v mém příběhu někteří z vás poznávají. A možná ne a já jsem ten nejhorší chlap na světě. Ale klidně to přiznám. Začnu se totiž víc stydět a pokusím se věci měnit. Vadí mi, jak „všechno“ vyhodím.

Dostávám se do fáze, kdy je mi líto vyhazovat prošlé potraviny, takže otevřu lednici, popřípadě špajz a říkám si, co může být ještě hratelný. Znám tohle u kamarádů, kteří jsou vystaveni stát se popelnicí u svých ratolestí, po kterých jsou nuceni neustále něco dojídat. Zatímco je děsí děti, já si vystačím s vlastní lednicí a vlastní leností? Nebo snad neschopností, či neorganizovaností? Každopádně jsem se zařekl, že do krámu půjdu nakupovat, až vyjím opravdu všechno z lednice a ze špajzu. Nějaký týden myslím ještě vydržím…

Zdroj fotografií v tomto článku: Shutterstock.com