Zlobí jenom s tebou aneb matka nablízku

Dokonalost je zrádná

Zejména v době facebooku můžete získat pocit, že pouze váš byt vypadá jak po náletu a zdravá načančaná strava ve vaší domácnosti spadá do oblasti bájí a mýtů. Již týden jíte k večeři chleba se šunkou a někdy jen tu šunku. Navíc nejste schopna vyfotit jedinou kloudnou fotku se svým dítětem, protože navzdory všem chválám z okolí s vámi nespolupracuje a vzteká se. Jak to asi dělají ty ostatní matky? Sebevědomí klesá a s ním i vaše nálada. Dítě začíná být ještě zlobivější a spirála se roztáčí.

Překvapením bývá kafe s kamarádkou. Najednou i ona si postěžuje, že na dokonalost vyfocenou v magazínech prostě nedosáhne, i kdyby se naklonovala. Se šokem zíráte. Když pokračuje o svém dítěti, máte pocit, že byla u vás v obýváku. Ano, je to překvapivé, ale dítě často nejvíc zlobí s matkou... Proč to?

Matka - ostrov bezpečí

Ať je společensky aktuální názor na výchovu jakýkoli (ty názory se překvapivě rychle mění a občas si protiřečí), je dobré vědět, že matka je pro dítě v prvé řadě bezpečím. V její blízkosti se může projevit ve své autenticitě. Drobné bolístky z celého dne uzavřené v dětském tělíčku vyletí ven, jakmile se bezpečí přiblíží. Často už na těch schodech... Čím je dítě menší, tím jsou jeho emoce syrovější. Je dobré vědět, že ať jsou projevy jakkoli silné, často nejsou mířeny proti vám, jen potřebují ven. Nejlepší strategií tedy bývá dítě vyslechnout či jen sdílet prostor. Ano, po vyčerpávajícím dni to bývá oříšek. Ale...

Rodič a zejména matka je pro dítě prvních pár let bohyní. V očích dítěte prostě dokáže zázraky (navzdory tomu, že ona sama si to myslet nemusí). Dítě věří, že mu poradí, co se s tím nepříjemným pnutím uvnitř jeho těla dělá. „Ona si ho vezme a bude mi lépe,“ je jeho přímočará logika. Ne, nemůžete si ho vzít, ale můžete mu ukázat, co s ním. A důležité je slovo „ukázat,“ protože dítě se od rodičů učí výhradně nápodobou, slova vnímá spíše od prarodičů.

Dech osvobozuje

Už u malého dítěte si můžete všimnout, že pokud „vytuší,“ že se na něj chystá nějaká emoce, za kterou bylo v minulosti potrestáno (třeba jen zvýšeným hlasem), snaží se ji překonat tak, že téměř přestane dýchat. Tuto strategii hojně využíváme i jako dospělí. Když totiž nedýcháme, necítíme. Není přece vhodné se rozplakat, když jsme smutní... Nebo? Naše dospělé slzy jsou často těmi, které jsme nevyplakali jako děti. Pokud si toho všimnete u svého dítěte a podpoříte ho v tom, aby dýchalo, pravděpodobně se emoce na chvilku vyhrotí, avšak velmi rychle to zase klesne a následuje uvolnění a často smích.

Najděte si směr, který vám vyhovuje

Jak řekla Veronika Hurdová, autorka populárního blogu Krkavčí matka: „Všichni vychováváme své děti poprvé. Všichni děláme experiment na dětech.“ My dodáváme, že se to zkrátka učíme. Některé cesty jsou slepé a je nutné se vrátit, jiné pořádně krkolomné a jiné hezky upravené. Je na nás, zda budeme chtít objevovat tu svou anebo se necháme zlákat pěknými fotkami a příběhy jiných a trpět tím, že u nás to tak není. Inspirujte se, ale nechte si prostor i na své osobní zkušenosti. Každé dítě je individualita, dejte sobě i jemu šanci objevovat, jak to vyhovuje zrovna vám.