Tatínkova holčička a maminčin mazánek

Tatínkova holčička a maminčin mazánek

Také jste jako malá snila o tom, že si jednoho dne obléknete krásné svatební šaty s dlouhou vlečkou a načechraným závojem a předstoupíte před oltář ruku v ruce s tím nejdůležitějším mužem svého života – tatínkem? Stejný ideál, jaký ztělesňují otcové pro dcery (a to i přesto, že do jeho podoby mají někdy hodně daleko), představují matky pro své syny, kteří v jejich náruči hledají lásku a bezpečí. Jedná se o zcela přirozený vývojový proces, který poskytuje základ našim budoucím partnerským vztahům a pomáhá nám budovat zdravé sebevědomí. Občas se to ale může trochu zvrtnout…

Jinými slovy, všeho moc škodí. Platí to ale i o lásce k dětem? Rozhodně. Rodiče, které své děti až přespříliš milují a k jejich výchově přistupují extrémně starostlivě, si pletou bič sami na sebe. Bohužel ve chvíli, kdy dospějí k tomuto poznání, bývá už většinou pozdě. V té době už „mladý muž“ nebo „malá slečna“ pevně drží opratě ve svých rukou a ovládají celou rodinu. Pokud nechceme, aby z dětí vyrostli tyrani a rozmazlenci, je třeba trochu přibrzdit. To, že jsme rodiče, ještě neznamená, že svým potomkům podřídíme celý život.

Když se láska změní v posedlost

Je naprosto v pořádku, aby se dcera cítila svým otcem milována, aby s ním měla pěkný láskyplný vztah. Jedině tak z ní vyroste sebevědomá a vyrovnaná žena, která má šanci přitáhnout si partnera podobných kvalit – muže, jenž ji bude milovat, bude si jí vážit, respektovat ji a se kterým bude s největší pravděpodobností šťastná. Sama totiž bude vědět, kdo je. Zcela jiná situace ovšem nastává v případě, kdy si otec usurpuje dceru jenom pro sebe. A to i tehdy, když jeho „malé holčičce“ táhne na osmnáct. U některých mužů tento vztah přeroste až v posedlost. Neustále své dcery kontrolují, podrobují je výslechům, trvají na tom, aby se domů vracely na minutu přesně, zakazují jim navštěvovat diskotéky… A když vidí, že se jejich milovaná princeznička vede za ruku se spolužákem, běsní jako smyslů zbavení.

Partner až na druhém místě

Stejná situace může nastat také ve vztahu matky k synovi, zvlášť jde-li o vymodlené miminko. „Na Lukáška jsme čekali dlouhých osm let. Prodělali jsme s manželem spoustu různých vyšetření a několik pokusů o umělé oplodnění, ale marně. Otěhotněla jsem až ve chvíli, kdy jsem se vzdala veškeré naděje. Když se malý narodil, byla jsem ta nejšťastnější máma na světě. Od malička ale často marodil a já denně zažívala obrovský strach. Udělala bych všechno pro to, aby byl zdravý a spokojený,“ líčí svou zkušenost dvaačtyřicetiletá Erika. „Pečovala jsem o něj, jak nejlíp jsem uměla, nikdy jsem ho za nic netrestala a plnila všechna jeho přání. Teď je mu jedenáct a ještě vloni spal se mnou v posteli, takže manžel se musel přestěhovat do pracovny. Že tím hodně utrpěl náš intimní vztah, netřeba dodávat. Dnes mám pocit, že jsem se vydala ze všech sil. Už Lukáše nezvládám. Dělá si, co chce, a my skáčeme, jak píská. Neumím si představit, že by se jednou osamostatnil, našel si partnerku a začal žít svůj vlastní život. Jsem z toho všeho zoufalá a strašně unavená.“

Děti nejsou partnery

Ve vztahu matka - syn můžeme ve společnosti pozorovat i jinou nástrahu. Dospělý muž se na matce stane závislý a plynule z dětství vpluje do role „otroka.“ Zůstává bydlet doma a stává se pro ni v určité rovině partnerem. Matka zaujímá roli „oběti,“ která se pro něj přeci „obětovala“ a teď to bez něj prostě nezvládne. Ani zde se povětšinou nejedná o zdravý vztah. Oběma zpravidla znemožňuje naplňovat svůj život (synovi si najít partnerku a matce najít v sobě nové nabídky života po odchodu dětí z domu).

Je třeba stanovit mantinely

Případ, jaký popisuje Erika, není zdaleka ojedinělý. Mnoho rodičů totiž nerozlišuje mezi skutečnou a opičí láskou – mezi pojmy „milovat“ a „milovat příliš“. Přitom je to celkem snadné. K pravé lásce patří i určité meze. Uspokojování potřeb dětí a ochota být jim nablízku by měly být přiměřené. Vždyť v životě také nebudou mít stále na růžích ustláno a je potřeba je na to připravit. Pravá láska tedy kromě citů, něhy a bezpečí dává také jisté mantinely. Právě tato část rodičovství často „bolí“ rodiče nejvíc, přesto je potřebná. A nikdy, opravdu nikdy dítě nežádá, aby se kvůli ní rodič zřekl sám sebe.

Nejčtenější

Mohlo by vás zajímat

instagram-svg c17d5218-e2fc-42ea-819e-539ea2e6c70d-svg Capa 1