Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním. Více se dočtete zde

Rodinné sešlosti očima dospělé dcery

Publikováno: 19.1.2018
Rodinné sešlosti očima dospělé dcery

Markéta Palatin

Redaktorka

Více o autorovi

Poslední pohled do obývacího pokoje mě uklidní. Vše se zdá v pořádku. Děti sedí u hraček, manžel dopíjí svou třetí kávu (podezírám ho, že s rumem) a ani chomáčky prachu mi nejdou naproti. Vzdychnu. Vím, že tohle bude zase ten den, který prověří moji psychickou zdatnost, diplomatické schopnosti a svým způsobem věrnost svému životu. Blíží se rodina. Jsem dospělá a přesto jsem nervózní jako bych domů nesla vysvědčení.

Jakmile zazvoní zvonek, nadskakuji. Ten den to nebude poprvé ani naposled. První dorazili moji rodiče. Než jsem stačila dojít ke dveřím, už mají nazuté vlastní bačkory. „Snad v nich nepřijeli?“ napadá mě. Ne, boty drží v ruce. Sotva je usadím na pohovku, s vědomím, že tam dlouho nezůstanou, zvonek se ozve znovu. Ještě obutý bratr je sám v šoku, že tentokrát dorazil včas. Bačkory nevyžaduje a s nadhledem vplouvá do obýváku.

Děti jsou nadšené a skáčou nejen po nábytku, ale i po návštěvnících. Místnost se postupně zaplní lidmi, kteří jsou mi nejbližší. I když podle konverzace nebo řeči těla jednotlivých hostí to vždy nevypadá. Vzájemná konverzace zpočátku drhne, protože místo naslouchání novinek zde probíhá hra: „Kdo to má lepší / těžší / bolestivější / zajímavější...“ Časem vyplují historky z dětství a teprve pak občas dojde k nějaké informační výměně. Kde se všichni potkáváme je stůl s dobrotami. Uzobává každý a s chutí.

Setkání je v plném proudu. Manžel několikrát prchá do pracovny, kde je ale záhy objeven a přitáhnut zpět. Bratr, držíc svůj nový telefon, s občasnými pohledy doprovázenými zdviženým obočím zřejmě komentuje současné dění na sociálních sítích. Tchánovci dorazili každý zvlášť a i teď se snaží uchvátit pozornost dětí každý zvlášť, i když zároveň. Rodiče se o něčem dohadují.

Pokaždé mě překvapí, kolik názorů může existovat na přípravu rajčat s mozzarelou, umývání nádobí nebo vázání tkaniček. Během odpoledne si také uvědomím, že jsem si nepřipravila žádné únikové strategie k ožehavým tématům jako je výchova dětí, škola, práce či sladké. Samozřejmě k dotazům dojde a já se začnu ošívat a potit. Zastavit nevyžádaný monolog je někdy oříšek, ale s úsměvem jde přeci všechno líp, tak se nadechnu a ustojím si své: „Já to mám teď takhle.“ Tedy ne vždy.

Usrkávám víno a přemýšlím, zda mám tohle zapotřebí. Když se však po místnosti rozhlédnu znovu, vidím, že mám rodinu, která má zájem a stará se. Každý svým způsobem, kterého je v danou chvíli schopen a se snahou předat to nejlepší ze sebe (ačkoli v mých očích to může mít naprosto jinou kvalitu). Už jen to, že jsme schopni a ochotni se sejít mi dává naději, že si časem budeme schopni a ochotni také naslouchat a ne jen vzájemně hodnotit naše činy. Loučím se skoro se slzou v oku a už tiše plánuji, kdy to celé zopakujeme.

Štítky článku

 

Nemáte ještě svůj účet?

Zaregistrujte se a získáte u nás zcela zdarma řadu výhod :)