Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním. Více se dočtete zde

Pozdravit, poprosit, poděkovat. Děti a slušné chování

Publikováno: 7.9.2020
Pozdravit, poprosit, poděkovat. Děti a slušné chování

Zdenka Jeníčková

Redaktorka

Více o autorovi

Stalo se vám, že jste byli svědky scény, kdy se nespokojený potomek domáhal svých domnělých práv uši drásajícím řevem, válením se po zemi, či dokonce strkáním a kopáním do rodičů, kteří jen bezmocně přihlíželi celému tyjátru? A v duchu jste se pohoršovali nad tím, jak může mít někdo doma tak „nevycválaného fracka“? Zřejmě si ještě neosvojil zásady slušného chování. Anebo mu možná chybí vzor.

Stejně jako dětem, jež neumějí pozdravit a nikdy za nic nepoděkují a pro které je výraz „prosím“ prázdným pojmem ze slovníku cizích slov, a tím pádem zhola nepotřebným. Problém ovšem je, že z nevycválaných dítek vyrostou nevycválaní puberťáci, ze kterých se později stanou nezdvořilí, netaktní a hulvátští dospělí – ke škodě druhých i své vlastní. Proto je velmi důležité vést děti k základům slušnosti už od nejútlejšího věku. Ideálně od chvíle, kdy začínají chápat význam jednotlivých slov. S teenagery, kteří oplývají nevyčerpatelným sebevědomím a pocitem vlastní neomylnosti, toho už moc nesvedeme. Víte, co se říká: Ohýbej proutek, dokud je mladý. To však neznamená, že bychom své potomky měli podrobit tvrdému drilu. Bohatě postačí, když jim sami půjdeme příkladem.

Malá lekce sebereflexe

Je to velmi snadné. Chovejme se tak, jak si přejeme, aby se chovaly naše děti. Ty tenhle model jednoduše odpozorují – děti totiž mají sklony napodobovat dospělé, přestože by to přiznaly leda na mučidlech. Co z toho plyne pro nás rodiče? Snažme se v každé situaci (nebo přinejmenším v těch, kdy je přítomno i naše dítě) chovat pokud možno vhodným způsobem. Jestliže jsme kvůli sebemenší prkotině zvyklí nadávat, používat hodně nevybíravá slova nebo dokonce klít, nemůžeme se divit, že i naše jinak roztomilé dítko častuje ostatní ve školce peprnými nadávkami. Ve svém věku totiž není s to pochopit, že doma se mluví jinak než na veřejnosti. Stejně tak pokud jsou u nás  slova „prosím“ a děkuji“ spíš výjimečným hostem, nemůžeme po dítěti chtít, aby je běžně používalo při kontaktu s dospělými. A co všechno bychom tedy měli děti naučit?

Není všechno samozřejmost

To, že pozdravím svého souseda, známého, kolegu či nadřízeného, bereme jako samozřejmost. Nikoli tak dítě. Pozdrav pro něj není automatické gesto jako pro nás. Takže je nutné mu to neustále připomínat, dokud mu tenhle zvyk nevejde pod kůži. Kromě toho je dobré ho poučit i o tom, že správně by měl jako první pozdravit mladší člověk staršího a muž ženu. O slovech „děkuji“ a „prosím“ jsme se už zmínili. Čím dřív dítě pochopí, že za každou laskavost se sluší poděkovat a že když o něco žádá, mělo by poprosit, tím lépe pro něj. Určitě není ani od věci poučit ho o tom, jak se chovat ve společnosti. Restaurace, obchodní dům nebo kino není dětský pokoj, kde si může řádit dle libosti, nýbrž prostor, kde je třeba dbát na ohleduplnost vůči druhým lidem. Někteří rodiče „rozjeté“ ratolesti omlouvají s tím, že jsou to ještě děti. Vše má ale své hranice a budou-li to dělat donekonečna, nikdy se jejich potomci slušnému chování nenaučí.

Děti – naše perfektní zrcadlo

Existuje celá řada dalších věcí, které je vhodné děti naučit. Například to, že u jídla se nemlaská, že je slušnost umýt si předtím ruce a popřát druhým dobrou chuť, ale třeba i to, že se nehodí skákat ostatním do řeči, vrážet do nich v autobuse nebo předbíhat ve frontách. A že je naopak slušné nabídnout pomoc slabšímu – zkrátka být pozorný a ohleduplný ke svému okolí. A nezapomínejme, že ať už zvolíme jakoukoli metodu, pomocí které se rozhodneme dětem tyto návyky předat, nejdůležitější je jít jim příkladem. Protože – ať už si to přiznáme nebo ne – jejich chování je ve své podstatě naším vlastním zrcadlem.

Zdroj fotografií v tomto článku: Shutterstock.com

Štítky článku

 

Nemáte ještě svůj účet?

Zaregistrujte se a získáte u nás zcela zdarma řadu výhod :)