Improvizace. Úleva pro přítomnost a snazší zvládnutí budoucnosti

Improvizace jako fenomén dneška

Šéf technologické firmy Tieto Czech Petr Lukasík před časem v rozhovoru pro iHned prohlásil, že „nějakých šedesát až sedmdesát procent profesí, které budou dnešní děti vykonávat, ještě neexistuje. Nicméně školství učí stále stejným způsobem a v nejbližší době pořád učit bude“. Není sám, kdo tento názor zastává. Svět se překotně vyvíjí a to, co platilo včera, dnes platit nemusí. Lepší než vědět a umět je tedy schopnost rychlé reakce a přizpůsobení. Právě to umožnuje improvizace, která je například v Belgii již součástí školních osnov.

Čím je improvizace podobná životu?

Jenže improvizace není jen vhodná pracovní schopnost, ale také zkušenost cenná pro každodenní život. Jak to myslím? Jednoduše! Ať v kurzu či při vystoupení člověk obvykle neimprovizuje sám, má tam svého spoluhráče. Nezapojit ho do hry nebo ho upozadit je pak jako spustit u auta jen jednu stranu kol, auto sice něco dělá, ale je to divné a nesplňuje to účel. Představení jednoduše není jen o jednom člověku, ale vždy o všech zúčastněných. To je alfou a omegou improvizace. Stejné pravidlo samozřejmě platí i pro život.

Životní zkušenost k nezaplacení

Proč ale volit k procvičení spolupráce zrovna improvizaci, když jde o spolupráci úplně všude? Odpověď je snadná. Zatímco v jiných případech člověk alespoň přibližně ví, co čekat - jsou tu očekávání, normy, zvyky a pravidla, které se vztahují na něj a na jeho kolegy v dané situaci, v improvizaci nic takového není. Tam se musí člověk připravit na všechno. Zvládnout to lze pak jen tehdy, když bude plně v přítomnosti, teď a tady, naslouchat, důvěřovat druhému i sobě, přijímat jeho nápady, vnášet své, ať jsou jakékoliv, nebo ty nefunkční ihned zahazovat. Není totiž nic horšího, než když se herecké plány začnou rozcházet a přesto všichni tvrdohlavě trvají na těch svých. Improvizace je tedy ryzí zážitek chaosu, který se bez těsné spolupráce neobejde. Nikoliv mít plán, ale naslouchat, nebát se a věřit sobě i druhému je zásadní. Nelze právě i toto aplikovat i na náš život?   

Improvizace není nedotaženost

Mnozí z vás jistě namítnou, že improvizovat znamená dělat věci nedostatečně, proč se jí tedy nechat inspirovat? Překvapivě tomu tak není, a teď nemyslím zrovna spoření na důchod, zařízení pojištění a podobné věci, kde se myslet vyplatí. Mám na mysli spíš rozhodování o každodennostech, kde na hluboké přemýšlení není čas. Myšlení je totiž nejpomalejším způsobem rozhodování. Možná právě to by potvrdili introverti přítomní na kurzu improvizace. Mnohem rychlejší je náš savčí mozek, který se stará o emoce, a nejrychlejší je náš plazí mozek, který ovládá např. tzv. reflex bojuj, nebo uteč. Právě tyto dva způsoby rozhodování učí zapojovat improvizace do hry a ukazuje též, že když se rozhodujeme s pomocí emocí, nezapojujeme jen hlavu, ale celého člověka, jsme rychlejší, kreativnější a uvolněnější. Skrze improvizaci totiž zjistíme, že to nejlepší, co pro sebe a život můžeme často udělat, je právě to, že budeme sami sebou tady a teď. Asi dokážete uhádnout, jak moc ulevující toto zjištění je.