„Vrať se do hrobu, magore!“

Věruška

Je to už několik let, co jezdíme k jednomu rybníku na dovolenou. Je nás tam vždy celá banda a náš program dne je jasný, vystát si několikrát frontu na pivo, které bohužel nesmím. Takže jsem si stál frontu na děsně drsný Frisco pro holky, protože nic jiného tam prostě neměli. V okýnku se na mě vždy usmívala Věruška. Své jméno jsem měnil za to její, když jsem si jen kvůli ní přišel pro kopeček zmrzliny. Ten týden jsem vypil nejvíc Frisca a snědl nejvíc kopečků zmrzliny ve svém životě. Ale až poslední večer jsem se osmělil a pozval Věrušku na rande. K mému údivu svolila. Šli jsme si sednou na kámen u rybníka a hodiny si povídali. Nedali jsme si ani pusu a zmizela ve tmě. Pro ten rok navždy.

Kde nic tu nic

Další rok jsem jel na stejné místo, Věruška pomalu končila VŠ. Na brigádě už ale nebyla. Nastoupila praxi v místní školce. Pořád se ale chodila koupat k rybníku, kde jsem pil o poznání méně Frisca a nejedl vůbec žádnou zmrzlinu. Viděli jsme se jen u stánku, kam přišla soucitně pozdravit své kamarádky. Ten rok jsem byl zadaný, a tak jsme se na sebe jen usmívali. Věruška mi ale řekla, že se do mě minulý rok zamilovala a že jí po mně bylo smutno. Nedala ovšem o smutnu vědět, a tak jsme si šli každý svou cestou. I tento rok zmizela navždy.

Do třetice všeho dobrého a zlého

Letošní rok jsem se vydal k rybníku opět svobodný. Věrušku už jsem jednou před naší letošní dovolenou viděl. Znovu přišlo povídání a tentokrát přišla i pusa a objetí. Byl jsem v nebi. Nutno dodat, pokud to ještě z textu nevyplynulo, že Věruška je asi nejcudnější dívka, co znám. Pravidelně chodí do kostela, mluví slušně a je neobyčejně hodná. Že je vtipná jsem poznal třeba ze „suché“ reakce, kdy jsem se svěřil, že jsem dnes za odpoledne vypil láhev prosecca, a ona svým něžným hlasem dodala: „Tak to ti ještě asi šumí v hlavě…“ Ten večer mi šumělo i v srdci, políbila mě a… noc pod hvězdami byla nezapomenutelná.

Racionálně iracionální

Znamení blížence jsem měl už tu šanci poznat, nejednou. Je to znamení jako každé jiné, jen logicky s jinou charakteristikou. Přesto lze říct, že se dá souhlasit s jistou rozpolceností, kterou v sobě tahle dvojice nese. Na druhý den Věruška přišla, byla odtažitá a nenechala mě k sobě ani přivonět a jen zopakovala větu z předešlého dne: „Já už jsem Ti to včera říkala, že je to celé iracionální.“ Faktem je, že je mezi námi propastných 20 let, což prý ale nebyl ten důvod. Tím bylo asi to nejromantičtější, co jsem kdy v životě slyšel: „Víš, je to blbý, ale ty bys asi umřel o hodně dřív než já, a já bych tu po Tobě zůstala úplně sama.“

Sbohem a šáteček

Oněměl jsem úžasem. Měla pravdu, samozřejmě. I s tím, že to celé bylo iracionální. Jen jsem zjistil, že mládí má zelenou a nebojí se říznout do živého. Zatímco my starci jsme naivní a myslíme si, že by to jako šlo, mládí umí čelit následkům a především jim předcházet.

A mně zase došlo, že „magorem“, co se má vrátit do hrobu jsem snad jen v určité věkové kategorii, kterou jsem navždy opustil. Nejzajímavější na tom všem je ale má naivita. Byl jsem to totiž já, kdo Věrušce přišel říct, že to samozřejmě nemá smysl. Jenže jak svitla ona naděje, jednoduše jsem se chytil. Ach jo, s námi muži, tedy pokud jsou jako já, je to tak, ale tak strašně jednoduché…

Zdroj fotografií v tomto článku: Shutterstock.com