Soucit není lítost. Jak někoho utěšit, aby cítil úlevu?

Co je vlastně pomoc?

Je třeba si uvědomit, že navzdory veškerým svým představám a úmyslům, jediné, co mohu ovlivnit a změnit, jsem já sám. Ačkoli bych si to často moc přál, nemohu změnit situaci druhého člověka, respektive jeho náhled na ni. Co však mohu v danou chvíli udělat je vědomá účast. Pouze „být na blízku.“ A poslouchat. Jenže, jak poznám, že nepáchám dobro?

Úskalí emočních zmatků

Jaký je rozdíl mezi lítostí a soucitem? Zjednodušeně řečeno, lítost je emoce, která sděluje, že něco nejde podle našeho plánu. Pokud je nám někoho „líto,“ zpravidla máme tendenci mu pomoci na úkor sebe, jeho i vlastních i jeho potřeb. Důležitým znakem je přehnaná aktivita vyvolaná naším (často skrytým) strachem. Lítost v nás zpravidla na konci vyvolá hněv, který se projevuje slovy: „Já se tak snažím a on?“ Nebo: „Místo, aby byl vděčný, tak...“ My totiž v lítosti nepomáháme, jen se snažíme změnit situaci tak, aby byla příjemnější nám.

Buďte oporou, nikoli záchranářem

Soucit je emoce, která sděluje, že druhého jedince vidím, vnímám a jsem připraven být tu s ním a pro něj. Avšak nikoli na úkor sebe. Soucit je pomyslnou pomocnou rukou, kdy dovolím, aby se o mne člověk opřel přesně tak, jak to je v danou chvíli možné. Někdy je to jen vzájemná blízkost, jindy ochota naslouchat. V této emoci si mohu dovolit „nevědět,“ jak pomoci. Protože o aktivitu vyvolávající dojem „pomoci“ často ani nejde. V soucitu nemám „ambici na výsledek.“ Soucit dokáže druhé povznést, protože skrze naši pozornost ukáže krásy, které trpící přes svůj bolavý stav neviděl. Zlepšuje kvalitu života. A že nevíte, jak na to? Podívejte se na děti, jak umí být oporou i dospělému.

Jsem bezcitným?

Způsob, jakým jsme schopni svou podporu vyjádřit je vždy individuální. Odvíjí se nejen od aktuálního stavu (fyzického zdraví i psychické pohody), ale také od situace samotné. Na první pohled by se mohlo zdát, že „stát“ při své kamarádce znamená společně s ní nadávat na jejího manžela, který ji už po x-té psychicky ublížil. Že pokud pláču s nemocným člověkem nad tím, že je nemocný, projevuji mu svou blízkost. Opak je však pravdou. Ani jedna ze situací totiž nevede k úlevě a už vůbec neotevírá prostor k samotnému řešení. Je dozajista potřebné vyslechnout příběh, obavy a nebo sdílet pláč, avšak důležitou částí je zůstat na své straně příběhu. Venku. Teprve odsud mohu být oporou. Neživte bolest druhého svým strachem. Zaměřte pozornost daného člověka na pozitivnější momenty (bez toho abyste zpochybnily ty, kterého trápí). O tom, zda toto hledisko přijme, nerozhodujete. Můžete mu jej však nabídnout.

Komunikace není jen o slovu

Mentální společnost je založena na slově. Je to výrazový prostředek, který naše myšlenky překládá druhému člověku. Jenže v případě lidského soucítění jsou slova trošku na obtíž. Proč? Protože se snaží vysvětlovat, analyzovat a vyvozovat závěry (bez ohledu na realitu). Svou mluvu tedy zjednodušte. „Mám tě rád,“ lze vyslovit takto snadno. Není třeba žádného „ale,“ „až“ či „kdyby.“ Také nezapomínejte na dotyk. Někdy bohatě stačí, když druhému jemně stisknete ruku nebo ho pohladíte po rameni. Objetí pro někoho může být příliš. Klidně se zeptejte, zda můžete, pokud to tak cítíte. Dovolte si mlčet. Váš názor nyní není důležitý. Buďte pozorným posluchačem a hlavně, buďte přítomni situaci. To stačí.