Smrt je součást života. Jak o ní mluvit s dětmi?

Nesmrtelnost a kult pozitivního mládí

Stejně jako kult mládí, je v současné společnosti moderní být pozitivně naladěn. Smrt, která je doprovázena zármutkem, se tedy nehodí. Díky technickém rozmachu posledních několika desetiletí jsme jako společnost získali dojem jakési nepřemožitelnosti až nesmrtelnosti. Tuto představu ještě podporuje rozvoj medicíny, která je schopna neuvěřitelných věcí - transplantace, operace, náprava komplikovaných zlomenin, oživování. Na druhou stranu však přibývá starých lidí, jejichž kvalita života je velmi nízká. V zásadě se smrskla pouze na udržování životních funkcí, často proti jejich vůli. Navíc bývají zavření v cizích domech a zejména děti z těch několika návštěv ročně nemají šanci poznat stáří zblízka, se všemi jeho radostmi i strastmi. Smrt se tak zdánlivě odehrává někde mimo naše životy.

Jak s dítětem mluvit o smrti

Dítě na téma smrti poměrně brzy narazí. V určitém vývojovém stádiu je jí doslova fascinováno. Nevyhýbejte se tématu. Poctivě a pravdivě odpovídejte. Nedávejte smrti žádné emoční nálepky, i když téma ve vás může způsobit pocity úzkosti, strachu či smutku. Pokud je dítě malé, vyhněte se termínům jako „odpočívá“ nebo „odešel.“ Dítě pak může získat pocit, že pokud usne, tak se neprobudí a nebo vy, když odejdete, už se nevrátíte. Bavte se i o příčinách úmrtí - stáří a opotřebovanost těla, nemoci či úraz. Zejména u nemocí je dobré vysvětlit rozdíl mezi běžnou rýmou a těžkým onemocněním. Existuje i mnoho knih, které se na toto téma zaměřují (například Linda Goldman - Jak s dětmi mluvit o smrti).

Zároveň s tématem smrti přijde otázka, co se děje po ní. Samozřejmě záleží na vašem nastavení a víře, zároveň je dobré nechat dítěti prostor i na utvoření vlastního názoru. Z hlediska těla je smrt konečná, nelze vrátit. Co se týče duchovních záležitostí, vysvětlete dítěti, jak to máte vy - ať už na určitou formu posmrtného života věříte nebo ne. Nezapomeňte, že nikdo neví, jak to po našem skonu doopravdy vypadá.

Smrt v mnoha podobách

Nejčastějším setkáním dítěte se smrtí bývá úmrtí domácího mazlíčka. Nezlehčujte ji větami: „Vždyť to bylo jen zvíře.“ Dítě (a pravděpodobně i vy) jste k němu měli citové vazby. Je třeba se s ním tedy náležitě rozloučit. Nechte dítě namalovat obrázek, zazpívat písničku či dát zvířeti malý dárek na rozloučenou. Nechte ho i vyplakat. Zkuste se o jeho pocitech bavit. Nepodceňujte ani situaci, kdy jste zažili potrat. Starší dítě se mohlo na roli sourozence těšit. I zde je vhodné najít způsob rozloučení.

Když někdo zemře...

Smutek nad ztrátou někoho blízkého je naprosto přirozený a neměli byste jej potlačovat. Ani u sebe, ani u dítěte. Dejte si čas, dovolte si plakat nebo dokonce křičet. Napětí je třeba uvolnit, jinak si tíhu ztráty ponesete déle než je nutné. Není potřeba hrát roli statečného, dejte si prostor a čas. Pro dítě je nejhorší stav mlčení a napjaté atmosféry, kterou nechápe. Může se cítit v ohrožení, a to se poté projeví i v jeho chování či zdraví.

Naši předci měli se smrtí spojeny různé „rituály,“ které byly určeny nejen k rozloučení se zesnulým, ale i jako šance pro pozůstalé překonat zármutek a žít dál. Nebraňte tedy dítěti, pokud chce jít na pohřeb. Stejně tak, pokud na pohřeb nechce. I ono potřebuje svou formu rozloučení. Ať se bude jednat o zapálení svíčky, položení květiny na hrob nebo vyprávění si o zesnulém.