Proces truchlení nad ztrátou blízké osoby je důležitý pro psychické zdraví

Smrt milovaného člověka

Nejběžnější ztrátou, kterou jako dospělí prožíváme, je ztráta prarodičů a rodičů. Teprve se smrtí rodičů si uvědomujeme, že období dětství je definitivně pryč. Dokud máme rodiče, pořád si můžeme dovolit luxus „být dětmi“, a to i v případě, že nám je padesát. Se smrtí rodičů jsme nuceni dospět, postavit se tváří v tvář nejen samotné smrti, ale také vlastní smrtelnosti. Smrt blízkého člověka nás často nutí přehodnotit svůj život, uvědomit si, na čem v životě záleží a mnohdy nás tak vede k proměně.

Smrt je třeba vydržet

Zasáhne-li nás ztráta milovaného člověka, máme často pocit, že jsme zemřeli s ním. Nic už není a nebude jako dřív. Smrt je něco nezvratného, co se děje bez ohledu na naše přání. Smrt je třeba vydržet, protože ke smrti směřuje každý lidský život, i ten náš. Přijmout vědomí smrti a její nezvratnost nás může posunout v životě dál. Může nás přivést k uvědomění si toho, jak je celý lidský život pomíjivý. Jak bezvýznamná souhra událostí, např. v případě autonehody, nezvratně vše změní. Smrt může pozůstalé motivovat žít jinak, lépe.

Když nechceme uvěřit

Prožívání období po smrti milovaného člověka obvykle prochází několika fázemi. Samotný proces truchlení je nesmírně důležitý pro naše psychické zdraví. Vytěsníme-li smrt, dožene nás v podobě úzkostí a depresí. V první fázi procesu truchlení odmítáme uvěřit. Pokud jde o ztrátu náhlou, o to víc jsme paralyzováni a odmítáme uvěřit. Tato fáze je poměrně krátká, trvá dny až týden. Pláč a různé emocionální výbuchy jsou normální utěšovat a poslouchat, že bude lépe, nechceme. Člověk, který odešel, nám bude chybět, jen bolest bude časem menší. To, co člověk v této fázi potřebuje, je se vyplakat. Slzy pomohou odplavit smutek a pláč má významný katarzní efekt. Pláč pomáhá snížit psychické vypětí a přináší úlevu. 

Hněv jako projev bezmocnosti

Ve druhé fázi, fázi hněvu, si uvědomujeme, jak jsme vůči smrti bezmocní. Výbuchy vzteku a neskutečného hněvu se střídají s výbuchy pláče a zoufalství. Kdo může za to, že náš milovaný „odešel“? My? Lékaři? Bůh? Obviňování je běžné a hledat viníka je normálním projevem smutku. Pokud by se nám podařilo viníka najít, ulevilo by se nám, protože bychom si nepřipadali vůči smrti tak strašně bezmocní. Bezmocní nejen vůči smrti toho, na kterém nám tolik záleželo, ale také vůči smrti nás samotných.

Fáze hledání

Poté, co se smíříme s tím, že smrt je nezvratná, začneme se s ní smiřovat. Soustředíme se na vše, co se zemřelým souviselo. Chodíme na místa, která měl rád. Sedíme v křesle, ve kterém tak rád sedával. Nosíme jeho oblíbený svetr. A nejen to. Zdá se nám, jako bychom ho zahlédli projet kolem nás v autě nebo nakupovat v obchodu. Hledáme znamení, která nám zemřelý dává skrz různé, do té doby bezvýznamné, drobnosti. Pírko poletující ve větru, mrak na obloze, jeho oblíbená píseň v rádiu pro nás mohou být signály, že zemřelý tu s námi je pořád. V noci se se zemřelým setkáváme ve snech a ve dne s ním vedeme dlouhé rozhovory. Postupně tak zemřelého člověka nacházíme v nás samotných.

Nové „já“

Pokud proces truchlení probíhá správně, postupně si zvykáme na život bez našeho drahého a akceptujeme jeho ztrátu. Uvědomujeme si, že byť tu fyzicky není, s námi je pořád. Období smutku, které zažíváme po smrti nejbližší osoby, trvá přibližně dva roky. Během této doby nám do života přichází nejen noví lidé, ale také nové úkoly a každodenní starosti, díky kterým nemáme čas na zemřelého neustále myslet. Ačkoliv si na zemřelého velmi často vzpomeneme, vzpomínka už pro nás není tak bolestná. Zemřelý a jeho láska s námi zůstává, i když ne ve fyzické podobě. Náš milovaný s námi zůstává a jde s námi životem dál, protože právě tak to má být.  

Zdroj: Kast, V., Truchlení., 2015, ISBN 978-80-262-0789-4

Photo: Pixabay.com