Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním. Více se dočtete zde

Kouzlo minulosti

Publikováno: 24.7.2020
Kouzlo minulosti

Karel Duda

Redaktor

Více o autorovi

Přemýšlel jsem nad tím, proč někteří tolik tíhneme k minulosti. Ale abychom se pro tento účel napojili na stejnou notu, napadlo mě, že vám dám prostor s barevným, tedy hudebním podkresem. Je to jako bychom společně vařili večeři a pokud bychom měli dojít ke stejnému výsledku, měli bychom používat i stejné ingredience.

Hudba, „voalá“!

Nalaďte si prosím song s názvem Half Forgotten Daydreams od Johna Camerona, který prokliknete třeba zde, a následně jej nechte vklouznout do své mysli, která dotvoří dokonalý obraz. O čemže? O nedaleké minulosti. Už slyšíte první tóny? Prima. Pojďme se projít po vlnách hudby z roku 1974. Proč právě tento rok a tento song? Naznačuje kontrast mezi současností a dobou, kdy bylo opravdu hodně času, na všechno. Třeba i na pauzu v hudbě a ve filmech byl čas i na záběr bez výbuchu. Když slyšíte tuhle píseň, cestujete časem. Je to jako si přivonět k flakonu vůně, kterou jste si oblíbili v bezstarostném dospívání. Stačí jeden nádech a nastalá asociace vás ve vzpomínkách zavede na „párty“, kde všechny znáte.

Tíha současnosti

Jde o to, že v současnosti se šponujeme do nebeských výšin s nároky na sebe. Je to tempo Usaina Bolta v nejlepších letech. Všechno musí být nejlepší, nejdražší, nebo jinak perfektní a svůj čas utrácíme tak rychle, že ze svého života krájíme rovnou celá desetiletí. Už jen samotný klid hledáme půl světa daleko, protože ten v lese za domem nám nestačí, není IN.

Nostalgické šlépěje

Faktem je, že mozek má jednu geniální vlastnost. Magickou gumou maže negativní vzpomínky. Nejvíc si to uvědomujeme na minulých vztazích. Po čase, kdy jsme nejdříve plni vzteku, přijde jakési smíření a v hlavě nám rezonuje jen to hezké. To zlé je přikryté látkami proti prachu, pod kterými všechno utichá, takže ani zlé vzpomínky neřežou a mají oblé hrany. To hezké naopak zesiluje, jako když si chceme pustit hezkou písničku. Proto se nostalgicky vracíme tam, kde nám bylo dobře. A kdy to děláme nejvíce? Samozřejmě když je nám nejhůř.

Proč nežijeme „přítomně“?

Protože to neumíme. Jsme cestovatelé mezi minulostí a budoucností. Přítomnost pomíjíme, protože neodpovídá našim představám. Minulost je skvělá, protože jsme z ní schopni vymazat to špatné, je to jediná oblast, kde jsme pány situace. Vybíráme jen to hezké a to zlé potlačujeme, co to jde. Stárneme a s přibývajícími problémy roste tíha života na našich bedrech. Pokud se nám navíc zrovna teď nedaří, nabízí se naděje v podobě budoucnosti. Objímáme ji jako majestátní strom v lese, který se nehne a nabízí pevné zázemí. Upínáme se ale na něco, co nikdy nepřijde, a současností plujeme jen v myšlenkách, na co se těšíme, takže znovu nežijeme přítomností.

Nostradamus

Znát tak alespoň střípek ze své budoucnosti, která pluje jako ledovec chladným oceánem… Tušíme ale jen zlomek z toho, na co jsme schopni nahlédnout na obzoru, ale pod tajemnou hladinou je naše skutečná budoucnost, kterou uvidíme, až když se vynoří na povrch přítomnosti.

V největší zoufalosti se někteří upínáme na věštění u kartářky a uhodnutých 5 % hodnotíme zpětně jako perfektní výkon. Zbytek si navlečeme tak, aby to souhlasilo, protože potřebujeme uvěřit slepé naději.

Přítomný okamžik

Co říci závěrem? Snad jen, zkuste se zhluboka nadechnout a vnímejte přitom své smysly. Po dobu hlubokého nádechu pocítíte bdělý okamžik, který rozkrývá to jediné skutečné a opravdové, přítomnost! A tou zkuste žít, co nejčastěji…

Zdroj fotografií v tomto článku: Shutterstock.com

 

Nemáte ještě svůj účet?

Zaregistrujte se a získáte u nás zcela zdarma řadu výhod :)