Kolika lajky hodnotíte svůj život?

Kam kráčíš současnosti?

Úvodní příběh byl vlastně zoufalým voláním po obdivu. Kdo přesně ale po něm volal, kdo hladověl? Která naše část, duše? Pouze za předpokladu, že ona samotná bytost vábila potencionálního partnera a chtěla demonstrovat své schopnosti přezdobeným rizotem. Anebo to byl výsledek poháněný superegem, které chtělo zasypat lajky, a tak si o to požádalo veřejnost, nastavilo misku jako na psí žrádlo a čekalo až bude miska plná obdivu? Teprve potom je super ego nasyceno a může se odvalit na gauč?

Úhel pohledu

V tomto, nebo v jakémkoliv dalším případě je těžké nahlížet na situaci objektivně, protože ji nikdo nedokáže řádně rozklíčovat. Neznalí pohnutky a nechodíc v botách pisatele, můžeme jen filozofovat, a tak tak tedy učiňme.

Za vodou

Nebo kdekoliv jinde, za obzorem, za velkou louží, anebo třeba jen za zavřenými vchodovými dveřmi našeho bytu otevíráme světu naše soukromí. Pokud by to šlo vizuálně znázornit, dovedu si představit stojící bytost uprostřed obývacího pokoje, jak jednou rukou otevírá na svém trupu umístěné dveře, jež po otevření ukazují záři své duše ukryté uvnitř svého těla. Jako by každý chtěl ukázat svoji vlastní skříň a pochlubit se „hele, co mám“.

Kdo v nás to říká?

Je to malé dítě? Jistě, jen nevíme, do jaké míry. Odtrhli jsme se od toho reálného života natolik, že se nám sociální interakce smrskla do mobilu. Svoji spontánnost jsme přenesli do Instagramem upravené fotografie, jež vytrhává z kontextu nejen situaci, ale nás samotné.

Vlastní důležitost

Jako lidé potřebujeme někam patřit, někam směřovat. Chce to po nás v nás uzavřený život. Dychtíme po objevování. Jenom se ptám, jestli je ale právě tato forma tou, která by nás měla zajímat a jestli nás jako společnost posouvá vpřed? Nebo necouváme náhodou a nejedeme podle zpětného zrcátka, jež nám logicky zrcadlí minulost, a ne naši budoucnost?

Přestali jsme umět přijímat kritiku, a tak se vztekáme v pohodlí svého křesla či gauče, že nám někdo dal „hejt“. Připravujeme se o to umět číst v tváři, což je z hlediska psychologického vývoje nejen jedinečná schopnost, ale je i tou, která nás učí přežít. Bude nám tedy v budoucnosti stačit umět obratně pracovat s nástroji sociální elektronické komunikace?

Honíme se za větrem

… který vidíme, jen když zvedne ze země hrstku prachu, nebo suchého listí. A co? Je to fata morgana? Převedeme z reálného světa pár pixelů na nějaký server a čekáme, kolik dostaneme lajků za načinčané rizoto. Je to smutný odlesk budoucnosti, nebo realita nastupující generace, jíž se nevyhneme. Jak bude vypadat tedy naše stáří? A necháme otevřené dveře naší vlastní duše celé síti? Opravdu chceme sdílet své soukromí a cukrovat své ego ne cukřenkou, ani skrze plné síto, ale rovnou lopatou plnou cukru?

A kolik lajků byste dali sami sobě až budete stát večer před zrcadlem? A proč na fotografii musí být i její autor? Slovo narcismus již vymizelo ze slovníku, a proč? Protože jsme jeho obětí už skoro všichni.

Zdroj fotografií v tomto článku: Shutterstock.com