Jak chutná samota středního věku

Vliv okolí

Znáte to, „oblíbené“ fráze „Ty ještě nejsi vdaná (ženatý)?“, „A ty už nechceš dítě?“, nebo rady rodinných příslušníků „Už by sis ale někoho měla opravdu najít, máš nejvyšší čas! Snad nejsi tak naivní, aby sis myslela, že existuje ten pravý, že ne!?“ a „Copak tam u vás v práci nikdo není?“. Začněme tím, že především nikdo nechodí ve vašich botách, přesto každý přesně ví, co máte dělat, a kdy máte na co nejvyšší čas. Výsledek? Jednoduše začnete taková setkání omezovat na minimum.

Vnitřní hlas

Možná to máte stejně. Uvnitř hlavy precizní, pevně ukotvený stroječek, který nedovolí srdci zamilovat se tam, kde to nemá smysl. V důsledku toho plynou roky a vedle vás je pořád prázdný polštář a peřina, a máte je tam vůbec ještě? A jak myslíte, že jsou na tom muži? Já osobně jako bych měl v hlavě slepou mapu vedoucí mě drobnými indiciemi k cíli, který v sobě jen cítím a vidím jen v záblesku svých hlubokých tužeb.

Volání Sirén

Pokud nechceme ztroskotat na seznamce, kde se jeden, či jedna musí vystavovat jako zboží v akci, nebo se pro samotné ponížení procesu schovává rovnou za cizí fotku, nemáme moc nadějí. Většině setkání nahrávají náhodné situace. Ty ale nejde vystát někde v parku, vyčekat v knihovně, nebo snad vyzírat pohledem na fascinující krásu míjející nás na ulici. A když už konečně někoho potkáme, čelíme zkouškám pokušení. A právě tam slyšíme hlasy Sirén vábící v dávnověku námořníky, aby se následně roztříštili o skály. Jednoduše si to chce říct, jestli chceme sníst deku i s chlupama.

Závěrečný test

Většinou jsou si situace dost podobné. Tedy pokud prozatím nejsme schopni vystoupit z bludného kruhu. Signály nesouladu vidíme hned při prvním rande, ale vše přehlížíme s vnitřní omluvou, že tohle se jistě změní. Rozhodně se nic měnit nebude, NIKDY. A pokud tam něco vidíte, vnímáte to proto, že vám to vadí. A buďte vděčni za ten dar, že vám bylo něco odkryto.

A proč jsme i v takových chvílích svolní a říkáme ano? Jednoduše proto, že s přibývajícím věkem nás samota přímo děsí, a tak si říkáme, že tohle nějak dáme, musíme. Nedáme, a rozhodně nemusíme. Tenze jen sílí a jednou to bouchne. Je tedy lepší zapomenout na všechny ty rady, a že jsme si jich vyslechli, a zakřičet NE tam, kde bychom jako vždy řekli svolně ANO. Přesto je třeba si uvědomit, že nazíráme na fata morganu a to, co hledáme, není to, co před námi stojí. A jediným uvědoměním si takového faktu máme šanci obstát ve zkoušce a vystoupit ze svých cyklických chyb.  

Osud, nebo jen vlastní vůle?

Někdo věří na osud, někdo jen na správný okamžik či pevnou vůli vydržet, že to prostě musí přijít. Musí přijít co? Ten pravý, nebo ta pravá? Říká se, že nikdo takový neexistuje. Proč tedy po něčem takovém vůbec prahneme? Volá snad naše duše tu svou spřízněnou, nebo jen naivně doufá v zázrak, který když se nekoná, uchýlí se k souboru kompromisů? To slovo ostatně patří ke vztahu víc než milování. Jen jde o to, kdy, kde, a které kompromisy chceme dělat. Některé věci jsou opravdu nepodstatné, ale některé jsou zásadní a přehlížet je jen oddaluje a násobí utrpení, které se jednou dostaví.

Naslouchat sobě sama

Ze zkušenosti vím, že i když se jeden zamiluje, ale přitom ví, že je to jistá sebevražda, je lepší od toho dát ruce pryč, okamžitě. Je snazší trápit se „jen“ pár týdnů z nově poznaného, než měsíce či roky z bolestně prožitého. Někdy se prostě nepodaří najít stejný obrázek pexesa i na několik pokusů.

Zdroj fotografií v tomto článku: Shutterstock.com