Hněv jako argument? Negativní emoce pod lupou

I když se nedívám, emoce jsou tady stále

Pokud se k některým typům projevů otočíme zády, budou na nás promlouvat, tedy spíš křičet, z větší intenzitou a odjinud. Navíc, abychom je potlačili a udrželi „pod pokličkou“, vydáme spoustu energie, která pak chybí jinde. Třeba na správné udržování funkčnosti imunitního systému. Navíc zatlačená emoce nezmizí. Uloží se v těle a čeká, kdy ji vypustíme ven. Pokud k tomu nedojde a my si vytrvale děláme emoční nánosy (s myšlenkou, když to prošlo jednou, projde to i příště), projeví se jako bolest a nebo nějaký zdravotní problém nebo úraz.  

Emoce jako zpráva těla

Na druhou stranu, emoce by nám vládnout neměly. Každá má své místo i čas. Emoce jsou jakousi vnitřní reakcí našeho těla na situaci venku. Svým specifickým způsobem nám sdělují, jak se doopravdy cítíme. Pošlou nám nejprve projev těla (husí kůže nebo studený pot) a pak to podtrhnou určitou emocí. Jenže my někdy tyto relativně jemné náznaky neslyšíme. A nebo nechceme vnímat. Protože se prostě v danou chvíli „nehodí“. Bohužel/bohudík mentální část bývá vyslyšena častěji. Je hlasitější.

Vztek: Tady jsou mé hranice

Jak je to se vztekem, které často považujeme za argumentační nástroj? Tedy, pokud selže vše ostatní, ještě je tu ničivá síla hněvu. Jenže, co nám vlastně záchvat vzteku říká? Často je to reakce na situaci, kdy nás někdo přehlíží (ať už úmyslně nebo neúmyslně), cítíme vůči sobě z druhé strany tlak a manipulaci a v neposlední řadě, že někdo porušuje naše osobní hranice (třeba dotěrnými připomínkami). Hněv zpravidla nastoupí v okamžiku, kdy „něco nejde podle plánu“. U malých dětí je to patrné nejvíc, ale i my dospělí máme své vize a představy. A často nejde ani tak o jejich realizaci, jako o to „dát jim šanci“ nebo být slyšet.

Hněv: Síla k akci, která má pachuť na jazyku

Hněv je síla, která v nás probudí i ty nejskrytější rezervy a pošle je do akce. Zkuste podráždit medvědici s mládětem... Bohužel však stejně tak jako naši sílu zveličí hněv i samotný konflikt. Vše je větší a strašidelnější, je tedy potřeba opravdu hodně energie. A tak boucháme dveřmi, křičíme věty, které nám krátkodobě uleví a třeba i uhodíme své dítě. Jenže pak vychladneme a... Zůstává pachuť, která se v paměti zavrtá do pořádných hloubek. A také se objevuje únava. Úlevu vystřídá úplně jiný pocit. A bohužel i na ten se můžeme začít zlobit a hněv znovu přebírá otěže.

Jak zkrotit hněvivé božstvo uvnitř sebe?

Rádi bychom teď vypsali body, podle kterých se máte řídit a vy všechno hravě zvládnete. Bohužel však takový návod neexistuje. Život je jednou velkou vlnou střídajících se emocí a mezi ně patří i vztek a hněv. Co však můžeme udělat v praxi, aby byl hněv informačním nástrojem nikoli nebezpečným mečem?

1. Pojmenujte své potřeby a krok za krokem je realizujte. I malý krok se počítá, protože v nás vyvolá optimismus v budoucnost. Komunikujte své potřeby včas.
2. Uvědomte si, že provokatér většinou řeší své vlastní potíže. A to právě tím, že jeho frustraci a vztek chce hodit na vás. Nemusíte na hru přistoupit. Na vztek druhého nejlépe platí laskavost (avšak s jasně danou hranicí).
3. Jestliže jste schopni všimnout si momentu, že u vás záchvat vzteku již otevírá dveře, zastavte se. Přestaňte dělat (na chvilku než zchladnete) činnost, která jej přivolala. Když s někým mluvíte, zastavte konverzaci. Slušně!
4. Pokud vás vztek přepadne a vy cítíte, že už sedíte na jeho vlně, dejte mu „bezpečný“ průchod. Zakřičte si (třeba do polštáře), roztrhejte papír, dupejte, zboxujte sedačku... A nebo si běžte zaběhat. Vyplavte ho ven.
5. Pusťte tuto emoci do svého života tím, že uznáte její existenci (neodsoudíte ji nebo sebe). Život je proces učení, a to, že jednu ze situací nezvládnete neznamená, že příště to proběhne stejně.

Nezapomeňte, že ve vzteku nebo hněvu sice máme sílu věci změnit, ale ne vždy je to opravdu směrem, kam chceme jít. Zdravé rozhořčení je v pořádku, být však slepě pod nadvládou záchvatu vzteku může být ve finále jen cestou do větší nespokojenosti.

Zdroj fotografií v tomto článku: Shutterstock.com