Co pro nás znamená hudba?

Wals, tango, nebo jazz?

Ve filmu záleží na kulise, kterou se nám autor snaží vykreslit před očima. Potemnělá mokrá ulice mezi domy v Londýně zní zcela odlišně v životním dramatu než v lehké komedii. Hudba z filmu náš mozek ošálí a ten spolu s celým naším tělem uvěří této vytvořené náladě, kde nás třeba vyděsí tympány v tichém lese, nebo nás naopak jediným tahem smyčce před kobylkou uklidní při hrůzném tornádu zvuk violy. Naše emoce se zkrátka namotávají jako cukrová vata na špejli a děj běží s námi.

Grandiózní emoce

Na velkém plátně se odehrává velký zvuk „přepisující“ se do naší hlavy přes docela malou blánu ušního bubínku. Zvuková stopa pak tančí někde v mikrokosmu naší mozkové fantazie. Je to impozantní proces vytvářející emoce, vůči nimž jsme téměř bezbranní.

Velikost onoho zvuku střídá beznadějné ticho šumícího davu pomalu se vylidňujícího kina. Proč je návrat do reality tak krutý? Proč nezní symfonický orchestr ještě po cestě domu a proč naše kroky nezní jako prsty tančící na klapkách klavíru a vítr kolem našich uší se nepromění z obyčejného šumu v dětský chorál?  

Šidítko reality

Jsme vynalézaví, a tak jsme na/pro sebe vynalezli sluchátka. Mají tu moc prostřednictvím mobilu proměnit nežádoucí realitu v jinou část iluze. A protože se už dnes nemusejí přetáčet kazety na tužce na oblíbenou písničku, máme šanci ohlušující ticho nebo nesouladný rachot reality proměnit jediným stiskem obrazovky chytrého telefonu na to, kde a kým chceme pro tuto chvíli být. Bát se tak můžeme klidně odpoledne na zastávce mezi lidmi a jen uvěřit, stejně jako v kině.

Ticho i les léčí

Když už jsme ale syti všemi těmi zvuky, zasteskne se našemu organismu po tichu. To si však do sluchátek moc „naordinovat“ nejde. Nejkrásnější hudba, kde harmonicky ladí všechny zvuky a jsou dokonalou symfonií bez pravidel metronomu, je les. Kukačka jede mimo rytmus, datel vrtá techno do stromu, vítr rozeznívající koruny stromů, to všechno je jedna velká uklidňující symfonie přírody, co zní našemu nitru lépe než meditační hudba z chrámů, kam vstupujeme jen prostřednictvím své databanky z mobilu.

Realita

Dovedete si ale představit, že by v realitě byly přítomné zvuky jako na plátně a kolem vás by při krásném polibku pod třešní tančila melodie z něžné harfy, nebo by se naopak při nějaké normální procházce parku ozývaly z koruny stromu typické zvuky Hitchcockových smyčců z hororu Ptáci?

Všechno je ale naštěstí jak má být, a my se naučili používat hudbu jako průvodce, do kterého se můžeme obléci podle naší nálady. Vnímejme ji jako dar, jež se s naší duší může kdykoliv spojit a léčit nás hluboko uvnitř…

Zdroj fotografií v tomto článku: Shutterstock.com