Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním. Více se dočtete zde

Rembrandt, vánoční zázrak a vítězství dobra nad zlem

Publikováno: 24.12.2020
Rembrandt, vánoční zázrak a vítězství dobra nad zlem

Karel Duda

Redaktor

Více o autorovi

Nevím jak vy, ale poslední dobou mám pocit, že se vytrácí všechno dobro světa. Na jednu stranu se není co divit. Všem pomalu tečou nervy, protože nás všechny postihlo, co nás postihlo. Ale snad právě proto, že jsme v tom společně, jsem čekal mezi námi větší přítomnost pochopení a solidarity.

Někdy přihlížíme nespravedlnosti životní a někdy té, kterou nám někdo připraví. O to víc se musím s vámi podělit o spravedlnost, která se mi přihodila.

Rembrandt Harmenszoon van Rijn

Rembrandt. Jeden z mála umělců své doby zažil slávu a úspěch za svého života. Jeho genialitu jezdí obdivovat celý svět do všech koutů světových galerií.

Můj otec byl zcela neslavný, ale o to víc nadšený amatérský malíř. Zapříčinil to, že jsem vyrostl mezi obrazy a vypěstoval ve mně pozitivní vztah k umění. Svého prvního Rembrandta jsem viděl v předvánočním čase roku 2016 v Metropolitním muzeu umění v New Yorku. Byl to nepopsatelný zážitek, který jsem chtěl opakovat.

Palác Kinských

Proto, když jsem měl příležitost vidět Rembrandta znovu, neváhal jsem a vydal se na výstavu do Národní galerie v Praze, Paláce Kinských. Stoupl jsem si do fronty, co vypadala jako klasická „hodinovka“. Když jsem měl za sebou dvě a půl hodiny, začal jsem tuhnout odspodu. Krájel jsem na dlažebních kostkách centimetry, když v tom…

Ob jednu rodinku, co mrzla těsně přede mnou, stála jedna dívka, ke které se najednou připojilo devět krasavic. Z té zimy jsem byl trochu „mimo“, a tak jsem netušil, jestli tam už ony dívky a ženy byly a já si jich nevšiml, nebo prostě právě přišly, poprvé. „Samozřejmě, že ne!“ odpověděla na můj dotaz paní, co stála za mnou.

„Ty si sem prostě nakráčely až teď,“ přidal se rozhořčený pán ještě o krok zpátky.

„Nezlobte se, ale to nejde, že si sem teď nakráčí Vaše kamarádky. My tady mrzneme a ony…,“ když v tom mi skočila paní do řeči.

„Nu što…,“ spustila paní a byli jsme doma. Devět nafintěných krasavic mi připomnělo dobu dávno minulou, kdy předbíhaly v norkových kožiších v masně a smály se nám, obyčejným lidem do obličeje, že na nás nezbude.

Dávám bolševikovi rok, maximálně dva…

Najednou jsem byl v té zimě jako opařený, ale nezahřálo mě to. Pán vedle se rozčiloval a začal křičet a já se divil, že jsem se stoickým klidem dál diskutoval, že tohle prostě nejde. Odměnou mi byly jen arogantní nezúčastněné tváře ruských krasavic, které mě přehlížely jako ten největší póvl. Bylo mi smutno a jim zároveň úplně jedno to, že těm všem za mnou se smějí do obličeje, a co hůř, kromě dvou lidí za mnou to vlastně nikdo neřešil.

Poslední dobou se mi opravdu zdá svět nespravedlivý, a proto jsem si říkal, že to tak přece nemůžu nechat. Mám sklopit hlavu jako ostatní a nechat to prostě být, protože svět už takový je? Nebo se mám vzepřít a něco s tím udělat?

Na vlastní pěst

Šel jsem dovnitř Paláce Kinských, abych se dozvěděl, že uvnitř s tím ochranka nic neudělá, neb se prý celá věc děje venku. Paní z ochranky mi řekla, že se jich pak zeptá, jestli by šly na konec fronty. Došlo mi, že po ní nemůžu nic chtít. Prostě nemůžu, nemělo to cenu.

Nad situaci povznesená Ruska řekla, ať si klidně zavolám policii. Samozřejmě nečekala, že to udělám. Za 5 minut tam byla „městská“. Ale úplně jiná, než s jakou mám zkušenosti. Dva ostří hoši přišli a jen se zeptali: „Dobrý den, to jste volal vy?“ „Ano,“ odpověděl jsem slušně. „Která paní tu stála celou dobu!?“ Proti bontonu jsem na ni nedbale ukázal prstem.

„Vážená paní, Vy můžete zůstat ve frontě, zbytek dam odchází na konec fronty.“

„Nu, mušu něso žíct?“

„Ne. Já si s vámi nepřijel povídat. Stojíte ve frontě dvě hodiny?“

„Da.“

„Přišly ty dámy s Vámi?“

„Nět.“

„Přišly teď, ano?“

„Da.“

„Takže znovu, Vy můžete zpátky do fronty a dámy jdou na konec.“

„No, eto ně vazmožno.“

„Madam, já se vás neptám. Já vám to oznamuji, a naposled!“

„Nu, eto nět svoboda!“

„Ježiš, tak to vopatrně! Svobodu jsme si museli my proti vám vybojovat! Takže o tomhle Vám důrazně doporučuji nemluvit!“

Situace se vyostřovala a arogance dam gradovala. Říkal jsem si, jak by asi vypadala situace v obráceném partu, kdybych stál já frontu před Mauzoleem a před vchodem by dorazilo devět mých kámošů, co čekali někde v teple. Myslím, že bychom si lehli brzy k Leninovi.

Když došlo na „ostrá“ slova jako: „Jménem zákona vás vyzývám…,“ došla mi vážnost situace, jim ne. Nakonec se musely, přes velký a hlasitý odpor, legitimovat. Až na jednu, která směla zůstat ve frontě, šly všechny pryč. Na konec fronty se jim nechtělo. Proti všem bylo zahájeno správní řízení.

Zazvonil zvonec a pohádky byl konec…

A my? Děkovali jsme Městské policii Prahy 1 za profesionální přístup, ale především za to, že jsme mohli přihlížet spravedlnosti, protože té se moc kolem nedostává. A někdy možná jen proto, že na to nesebereme dost odvahy a prostě jen sklopíme hlavu. I já jsem váhal, jestli to nechám plavat, nebo jestli se vzepřu a ozvu se.

V konečném součtu jsme čekali čtyři hodiny, což mi připomnělo čtyřhodinové vaření nedělního oběda, který se pak sní za půl hodiny. Možná právě pro tohle jsem si následně výstavu užil jako oběd s dezertem a kávou dohromady a měl dobrý pocit nejen z geniality mistra ze 17. století, ale i z toho, že tu a tam zvítězí dobro.

Zdroj fotografií v tomto článku: Shutterstock.com; autor článku

Štítky článku

 

Nemáte ještě svůj účet?

Zaregistrujte se a získáte u nás zcela zdarma řadu výhod :)