Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním. Více se dočtete zde

Proč se nepoučíme z vlastních chyb?

Publikováno: 9.9.2020
Proč se nepoučíme z vlastních chyb?

Karel Duda

Redaktor

Více o autorovi

Tenhle článek vyvolá především nejvíc emocí v mém okolí… Proč? Protože budu řezat do živého. A obávám se (a je mi to předem líto), že vám se to asi taky moc líbit nebude.

O co jde?

Vlastně o to, že v naší historii existují stovky příkladů, kdy si lidstvo krutě ublížilo a vždy se ukázalo, že to byla slepá ulička nesoucí jen násilí plodící utrpení a zármutek. Krásné by bylo, kdybychom si my lidé pamatovali ony nesprávné kroky a poučili se z „vlastních“ chyb, a tedy je neopakovali.

Tak, obsah sdělení je shrnut ve dvou větách a tam by mohl skončit i samotný článek. Jenže! My lidé máme krátkou paměť, a proto se na věc musíme podívat z pohledu principu, abychom věděli, o čem mluvíme a hlavně proč.

Jsou boje i souboje

Ano, téma omílané pořád dokola. A přesto… Zdá se, že zcela zbytečně. Jsou války, nebo nazvěme je spíš boji, které jsou „logické“ a vidíme je i v přírodě mezi zvířaty. Bojují o to nejdůležitější - o potravu, vodu, následně území a ano, i moc, neb i zvířata mají svou vlastní hierarchii.

My se pereme vlastně mnohdy o to samé. Navíc však máme vlastní ideologii a tu si necháme vštípit do hlavy tak hluboko, že ji mnohdy slepě přijmeme za vlastní. K tomu si přilepíme naši nejstrašnější zbraň, negativní emoce, kterými necháváme ovládat vlastní důležitost. Za tu a za svou pravdu se následně jdeme bít.

Člověk by řekl, že když nám byl dán dar, nebo se spíš u nás po miliony let vyvíjela schopnost komunikace, které v konečném výsledku říkáme řeč, že je to dar právě proto, abychom si vše v klidu vysvětlili.

Souboj o pravdu

Jenže, znáte to. Máte-li partnera a nahlížíte na jednu věc, mnohdy se nejste s to dohodnout a máte každý svou pravdu, která z podstaty faktu navíc neexistuje. Přitom jsou to jen různé pohledy. A jak se pak mají domluvit ne dva lidé, ale celé národy?

Samozřejmě vynechám historicky největší zlo, kterým je víra. Tedy ne víra samotná, ale násilné a zvrhlé prosazování té vlastní vůči svému okolí. Pro mě za mě, ať si lidi věří třeba v zelenou větvičku.

Vlastní důležitost

Když se podíváte do minulosti, jak migrovaly národy, a proč a co zapříčinilo války a jak to dopadlo, tak by si jeden řekl, pokud se ty věci opakují skoro přes kopírák, jen prostředí doby mění podtext příčiny, že se z nich dá poučit a nebudeme je jako lidstvo opakovat. Tak proč se to děje pořád dokola?

Slyšeli jste někdy jako děti třeba větu „Nestrkej ruku do ohně. Spálíš se!“? A co se stalo, poslechli jste? Nebo tou větou naopak získal oheň vaši ještě větší pozornost a onu skutečnost jste si chtěli ověřit? Aspoň ruku přiblížit, dokud vás oheň aspoň trochu „nekousnul“?

Svůj dětský příběh si asi nebudete pamatovat, ale my dospělí máme své vlastní. „Rozejdi se s ním, nebo Tě zničí!“, nebo „Nech ji být, ona Ti zlomí srdce!“ Kolikrát tohle pomohlo? Nevěříme, chceme okusit sami. A proto si navěky můžeme zpívat písničku „Pes jitrničku sežral…“, která je perpetuum mobile chybovosti lidstva.

Kamarád Jirka

Dva příklady za všechny. Kamarád nechce jet na výlet s partou tlustých holek z práce, protože by ho někdo s nimi mohl vidět. Patrně by utrpěla jeho důležitost. Nebudu hodnotit, třeba jsem byl v jeho věku taky takový. Dnes vím, že nic takového neubere na morálním kreditu žádné osobnosti. Jedná se jen o povrchnost, která musí jedinci zbytečně komplikovat život. Naštěstí to není navždy. Jednou dozraje do věku, kdy se nad to povznese. Jen potřebuje vlastní zkušenost. A to je princip oné nekonečnosti. Prostě si neušetří čas cizí zkušeností, nejde to. Musí mít svou vlastní.

Slovensko - Rusko 1:1

Kateřině je 25 let a má za kamarády „Rusáky“, jak je sama nazývá. Kamarádí s nimi „Protože jsou moc fajn!“ Já o tom rozhodně nepochybuji, pár dobrých také znám. Ale když jsme se pustili do diskuze, zjistil jsem, že naopak nemá ráda Slováky. „Mám s nimi špatné zkušenosti!“ Byl jsem překvapen. Ne tím, že má špatnou zkušenost, ale přístupem. Když jsem zmínil, že my máme zase historicky špatné zkušenosti s Rusy, říkala, že „To je blbost!“ Bavili jsme se v srpnu a ona nevěděla nic o okupaci, a že tu s námi Rusové žili. A hlavně, jak tu s námi žili.

Patřím ke generaci, která už navždycky bude prožívat vítězství nad ruským týmem v hokeji jinak, než ti mladší. Pokaždé v tom budu vidět něco víc. Co mě ale vyděsilo, byl fakt, kdy mi Kateřina řekla, že o tom nic neví, a co hůř, že ani nechce, že ji to nezajímá.

Paměť lidstva

Nejde o to, ukazovat prstem na tu kterou skupinu. Ti Rusové, kteří tady dnes žijí, jistě nejsou těmi, kteří nás po desetiletí okupovali. A proto je třeba tyhle věci nahlížet trochu s nadhledem, ale co je dobré, je nezapomínat a připomínat si události, kde se chybovalo. Nezapomínat kolektivně na to, co se může stát, protože jinak se to stane zas a znovu.

A to my patříme mezi ty šťastné, kteří nezažili válku. Když ale nad vším mávneme rukou jako Kateřina, především nad příjmem zásadních informací z naší historie, nečeká nás zase nic jiného, než vlastní bolestivá zkušenost, protože nebudeme vědět, co se může stát.

Proto si myslím, že nejde zachránit jednotlivce, který jde naproti vlastnímu poznání, a ze stejného důvodu vlastně ani společnost.

Zdroj fotografií v tomto článku: Shutterstock.com

Štítky článku

 

Nemáte ještě svůj účet?

Zaregistrujte se a získáte u nás zcela zdarma řadu výhod :)