Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním. Více se dočtete zde

Bez manželky, bez dětí … Někdo mi ukradl 15 let života!

Publikováno: 14.9.2020
Bez manželky, bez dětí … Někdo mi ukradl 15 let života!

Karel Duda

Redaktor

Více o autorovi

Stalo se vám někdy, že jste se ohlédli přes rameno a s hrůzou zjistili, že si posledních deset, možná patnáct, nebo rovnou i 20 let prostě „vůbec“ nepamatujete? Jakoby je někdo smrsknul do pár víkendů, snad měsíců. Tak jako tak uplynulé vzpomínky, podle kterých měříme délku svého života, rozhodně neodpovídají realitě uplynulého času. Kdo je ukradl? Jak se to stalo? Co s tím?

Dětství

Když jsme děti, je kolem tolik vjemů, že je téměř nereálné na chvíli vypnout mozek, který nasává vše nové, doslova jako houba. Pamatuji se, jak jsem si jako školák říkal, že je den nespravedlivě dlouhý a že se strašně vleče. Den trval týden.

Dospělost

Bůh vyslyšel mé dětské prosby a zkrátil den na pouhé dvě hodiny. Nic nestíhám, nemám na nic čas a žiju jen prací a povinnostmi. Podněty z dětství vystřídala vlastní důležitost a potřeba se pracovně prosadit a upozornit svět na to, že jsem tady.

Urychlovač času

To právě on může za to, že když jsem si šel včera lehnout, bylo mi 30 let a přes noc je mi najednou let 45. Psychologie má pro tuto „anomálii“ vysvětlení. Zatímco jako děti máme kolem sebe vše nové, kdy vnímáme každou maličkost, je oněch dílků událostí v jednom dni opravdu hodně. Tím se den zdá být pocitově delší.

Když „zestárneme“, obklopí nás především rutina a ony zážitky se smrsknou na opravdové minimum, které vnímáme jako čím dál větší celky. Mozek se tedy domnívá, že toho za den zažil málo. Čas teče tedy pořád stejně a celá věc je jen subjektivním dojmem.

Rutina každého dne – vstát, jít do práce, vrátit se domu, spát – funguje jako přes urychlovač. Jedno ráno se podívám na své tělo a jsem překvapen, že nevypadá jako před lety. Jak se to stalo, a hlavně kdy? Vždyť jsem nedávno chodil do posilovny. Nechodím tam nanejvýš … pár měsíců. Spočítám si to a zjistím, že je to 8 let! Už tomu začínám rozumět.

Láska

Mám to „štěstí“, že nemohu svůj přibývající věk měřit podle svých vyrůstajících dětí. A jedním dechem dodávám, že právě skutečnost, že nemám děti, mě děsí. Proč? Protože znovu, když jsem si šel včera lehnout a bylo mi oněch 30 let, nebylo třeba nic moc řešit. Důležitá byla především práce. Něco dokázat. Už vlastně ani nevím KOMU. Někam to dotáhnout. Nevím už ale KAM. Dnes ráno jsem vstal, je mi oněch 45 let a když se ohlédnu, nevidím za sebou děti ani manželku. Za sebou mám jen skvělé řádky ve svém životopisu, kde na papíře demonstrují pomíjivost.

Lepší pozdě, nežli později

Manažerský plat jsem odevzdal na oltář minulosti a zjistil, že ještě není pozdě na to žít „obyčejný“ život, který neplní jen deadliny, důležité meetingy a především vlastní důležitost, nosit to či ono, být na dovolené támhle místo tuhle apod. Menší plat rovná se mít víc času na sebe, snad na život a především na to, co je v něm opravdu důležité. Jsem se svými přáteli, čas trávím čtením knih a hledáním naděje na to mít ještě ženu a rodinu, pokud už není pozdě. Lásku však programově nehledám. Když to jeden udělá, prchá, jako bych jí honil magnetem obrácené polarity.   

Zdroj fotografií v tomto článkku: Shutterstock.com

Štítky článku

 

Nemáte ještě svůj účet?

Zaregistrujte se a získáte u nás zcela zdarma řadu výhod :)