Na nákup jsem se připravovala pečlivě. Ve všech směrech. Moderní technika umožňovala opustit podrobné popisy a dovléct fotografii v mobilu. Sukně, podpatky a nejistě sklopené oči fungovaly jako odpuzovač případných detailních dotazů. Z obchodu jsem často odcházela s věcí té „nejlepší“ kvality, za tu „nejlepší“ cenu právě pro vás, která mě stála mnohem víc než ty, co na rozdíl ode mne tušili o co jde.
Domácí opravy zajišťované hodinovým manželem či řemeslníky nebyly o nic snazší. Na oslovení „paničko“ jsem si zvykla, ale odborné diskuze, zda tam chci toto nebo rozhodně toto, bylo nad mé síly.
Uff. Jednoho dne mi došla trpělivost a koupila si nářadí. To přeci zvládnu. Velmi často vzpomínám na slavný Murphyho zákon, který říká: „V určité fázi opravy se z každého nástroje stává kladivo.“ Stávalo a stává. Pravidelně. Jenže, s každou povedenou opravou či realizovaným výrobkem roste radost a inspirace, co dál. Původní kufřík se spokojeně rozrůstá.
Nejsem konkurencí svému muži ani jiným mužům. Mají mou úctu a obdiv, jsou mi inspirací. I nadále volám hodinového manžela či řemeslníka v případě velkých oprav, ale již dokážu vést alespoň náznakem sofistikovanou konverzaci, případně přikyvovat či se mračit na těch správných místech. Do železářství pro jistotu i nadále chodím v sukni a na podpatcích, ale oči občas už drze zvednu nebo se sebejistým úsměvem odmítnu výrobek s nálepkou „tohle byste si měla určitě vzít“. Takže nebojte se, ženy. Pořiďte kufřík s nářadím. Pro ty odvážné, vyrábí se i růžové!