Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním. Více se dočtete zde

Co už s přibývajícím věkem není zábava?

Publikováno: 19.10.2020
Co už s přibývajícím věkem není zábava?

Karel Duda

Redaktor

Více o autorovi

Věk je největší past, do které v životě padáme. Není to ale střemhlavý pád do studny. Vlastně na to, jak rychle stárneme, se přibývající věk, měřeno na dny, plíží zcela nepozorovaně. V šoku jsme tak jen díky své paměti, která srovnává naše současné vizuální já s tím minulým. Asi proto se v říši science fiction prahne po elixíru mládí a věčném životě. Myslím, že zbytečně. Protože jestli něco nechcete, tak zažívat životní nespravedlnost na věky věků. Přesto, přemýšleli jste někdy o tom, co se nám s přibývajícím věkem v životě mění ze zábavy v otravné okamžiky?

Mejdany do vany

Ano, mám to hodně o hudbě, a tak jsem si vzpomněl na jeden úryvek z textu legendární české kapely J.A.R., která na tuto skutečnost odkazuje. Mejdany ve vaně jsou to jediné, co dneska ještě zvládám, sám, samozřejmě. Jinak bujaré veselení a večírky pro mne končí daleko před půlnocí. I Silvestr je na mě vlastně moc pozdě. Když už se utrhnu a jdu spát třeba kolem druhé ráno, lížu si rány dva dny. A to mluvím o nealko večírku. Jakmile na akci vtrhne líh v jakékoliv podobě, je zle o den víc.

„Krátký ruce“

Jedno ráno jsem zjistil, že mám špatné brýle a musím si dojít vyměnit optiku.

„Potřeboval bych asi přeměřit zrak. Nějak špatně vidím, i když mám brýle. Najednou je všechno moc blízko a nepřečtu to, protože to je rozmazaný,“ započal jsem svůj monolog v jedné optice.

„A kolik Vám je let?“ zeptala se mě paní, dle mého soudu otázkou mířenou zcela mimo můj problém.

„No, teprve 40…,“ hlásil jsem před pěti lety.

„No, tak to je věkem. To máte krátký ruce. To už bude jenom horší,“ neuklidnila mě a já si vzpomněl na tátu, jak jsem mu musel dávat všechno dál od obličeje. Tak už to mám taky a každý rok prodlužuju ruku o další centimetry jako Saxána.

Decibely, ne lásky…

Neříkám, že jsem na diskotéce patřil mezi ty magory, kteří si stoupli přímo k repráku, aby dobře slyšeli. Ale hlasitá muzika mi nevadila. Nikdy. Pamatuju si dokonce, jak na mě sousedka bušila koštětem do stěny, abych si jako ztlumil Robbieho Williamse. Dneska, kdy je jí úctyhodných 86 let, jsem to já, kdo slyší ve svém jinak tichém obýváku její nahlas puštěnou televizi.

Ryk, skotačení cizích roztomilých dětí vřískajících silou startujícího Gripenu, troubící auta, hlasitá hudba lákajících barů, to všechno mě trápí tak, že utíkám do tichého lesa, kde hledám kout bez lidí. Mnohdy marně. Tak moc mi dnes vadí to, čeho jsem byl sám dřív autorem.

Učit se, učit se, učit se…

Němčinu jsem se naučil v 16 letech za 3 měsíce. Angličtinu jsem zvládl za měsíců pět. A protože jsem se dočetl o receptu jak bojovat proti Alzheimeru, kde stálo, „Učte se nový cizí jazyk“, rozhodl jsem pro francouzštinu, kterou jsem načal v 25 letech. Z předchozích zkušeností s jazyky jsem se domníval, že vše pofrčí tryskem. A přestože mám základy, mám pocit, že se každé slovo učím tisíc let a druhý den už beztak není na svém místě, někdo ho přes noc ukradl.

Navíc, když jsem se pár let zpátky učil na jednu zkoušku dva měsíce tisícistránkovou knížku, opravdu jsem ve svém mozku objevil epicentrum bolesti z učení se.

Dělám pohyby

Když mi bylo 30 let, kamarád se mi svěřil s tajemstvím, že až mi bude let 40, začne mě bolet tohle a tamto. Měl pravdu. Bolí mě tuhle a tamhle, hůř se ohnu, ale raději o tom nikde nemluvím, neb mám za to, že tím popírám příznaky stárnutí.

Začal jsem cvičit a zjišťuji, že nabalit ve fitku svalovou hmotu už není zdaleka taková legrace, jako třeba kolem té třicítky. Na druhou stranu mě to víc baví a výsledky se snad ještě někdy dostaví. Mám radost z toho, když vidím, kolik mladých lidí tam chodí, a říkám si: „Kdybych tak býval začal ještě ve století minulém…“

Udržet váhu

Na to plynule navazuje metabolismus. Dřív jsem mohl „sežrat vola“, posadit se k bábovce a poctivě ji přeprat, a nenabral jsem ani deko navíc. Nepatřím, asi i bohužel, mezi ty, kterým je jedno, jak velký batoh si tam vepředu nesu, ale. Prostě nechci vypadat jako Trautenberk, takže se prostě musím hlídat a přijde mi opravdu nefér, že přiberu jenom ze samotné přítomnosti bábovky v kuchyni.

Výběr nového partnera

Jestli je něco ale opravdu tristní, je to druhé, pro někoho třeba už třetí, ale pro mě trapně stále ještě první kolo výběru životního partnera. Nejhorší je, že mi to připomíná onu diskotéku, o které jsem mluvil na začátku článku. Je to totiž stejný, jako když si na ní dorazíte vybírat ve 4 hodiny ráno, je to prostě už dost probraný.

Zdroj fotografií v tomto článku: Shutterstock.com

Štítky článku

 

Nemáte ještě svůj účet?

Zaregistrujte se a získáte u nás zcela zdarma řadu výhod :)