Historie make-upu: rtěnka je s námi již od dob Kleopatry

Co epocha, to jiná móda. Někdy se nosily rudé rty, jindy srostlé obočí. V jiných dobách či kulturách bylo naopak líčení přísně zakázáno, protože Bůh přece ženu stvořil dokonalou a k obrazu svému. A tak se ženy malovaly tajně. Jindy se naopak k líčení přidávali i muži, nebo dokonce děti. Ale jak se říká, proti gustu žádný dišputát a možná i dnešní trendy přijdou dalším generacím tak trochu směšné. Co tedy diktovala móda před stovkami let?

Starý Egypt, Řecko a Řím

Již v této prastaré kultuře lidé dbali o svůj vzhled a ženy se líčily. Neexistovaly však žádné drogerie jako dnes a tak si přípravky vyráběly samy. Vzorem tehdy byla královna Kleopatra, která nosila silně orámované oči černou kajalovou linkou, která vedla téměř až na spánky. Na rty používaly červený jíl a pro dosažení světlé pleti pudr z pomletých mandlí, či přípravky z olova, popela, nebo měděné rudy. Egypťané byli vcelku šikovní chemici, takže ženy běžně používaly i hydratační krémy a další pečující produkty. V této době se prý líčili i muži. Šlo především o oči orámované kajalem, který je prý měl chránit před sluncem, nebo podle jiných teorií měl spirituální účel.

Ve znamení bílé

Již ve starém Řecku a Římě se stala velkou módou světlá pleť. Údajně za to mohla Afrodité, které se všechny ženy chtěly svou krásou přiblížit. V této době se již vcelku běžně používaly různé krémy, pudry, oční stíny či parfémy. O jejich vlivu na zdraví se však dá pochybovat. Právě k dosažení bílých tváří často používaly pudr vyráběný z olova, který byl prudce jedovatý. Při každodenním používání si tak ženu krásu spíše ubíraly.

Středověk...

Protože v tomto období docházelo celkově k úpadku, ani líčení se nedostávalo příliš pozornosti. Naopak bylo považováno za ďáblovo dílo a líčily se jen lehké děvy. U poctivých žen to bylo něco nemyslitelného.

Renesance

Obdobný trend světlé, až nezdravě vyhlížející pleti se objevil i v renesanci. Ani tady nebyly používané přípravky o nic bezpečnější. Ženy i muži stále používali bělící prášek z olova a rtuti. Jeho časté používání však kromě stárnutí pleti vedlo ještě k vypadávání vlasů a tak se není co divit, že v této době vládla móda vysokých čel. Ještě bizarnější způsob, jak docílit bílé tváře, bylo pouštění žilou, nebo přikládání pijavic. Ale co by žena pro krásu neudělala, že.

Nosily se také různá nalepovací znaménka, kterým se říkalo mušky. Jednak zakryly nějaký nedostatek a také mohly napovědět, jestli je daná žena zadaná, volná a nebo má milence.

I pro tu každodennost

Postupem času již líčení není jen záležitostí šlechty a výše postavených lidí, ale líčí se i ti docela obyčejní či chudí. Pozornost se přesouvá především na řasy. Ženy si doma vyrábějí různé mastičky z olejů, popela či rozmačkaných bobulí. S první řasenkou přichází až v roce 1840 Eugene Rimmel, později i chemik Tom Lyle Williams a pojmenovává ji po své sestře Maybelline. Na počátku století dvacátého jsou poprvé vyrobeny i umělé řasy. Kosmetika a make-up se stává dostupný pro každého a především již není líčení hazardem se zdravím.