Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním. Více se dočtete zde

Karlův gastroblog: Cheesecake, jaký svět neviděl

Publikováno: 30.7.2020

rodinný výlet
pro páry
Kde zaparkovat? Kde se najíst?

O víkendu jsem se vydal na výlet do Třebíče. Krajina po okreskách líně utíkala a já dostal hlad ještě před cílem cesty. „Telč“, bylo najednou napsáno na ceduli, kterou jsem právě minul a já si vzpomněl na Troškovu pohádku Z pekla štěstí. Kručelo mi v žaludku, a tak jsem si říkal, že se tu zkusím kouzelně najíst.

Google mapa byla plná různých ikonek, které skrývaly značení od 3 hvězdiček výš. To mi bylo málo, cítil jsem chuť se rozmazlit. Chtěl jsem navštívit místo, které chutná v celém městě nejlépe. Po chvíli pátrání jsem našel.

Antré

Pohádkové náměstí jsem prolítl jako kometa a jen se po cestě díval na zahrádky restaurací, jestli jako neudělám chybu, když se jimi nenechám vcucnout a dojdu až na samotný konec, kde byl můj cíl. Nedal jsem se a došel až do hledaného bistra Café Friends. Bistra rostou jako houby po dešti, tak jsem se chtěl podívat, jak hezky ho pojali v Telči.

Hospoda na mýtince

Moudří vědí a ostatní mohou googlit. Jde o to, že byla pravým opakem významu nadpisu. Nevím, jestli to bylo pohádkovým místem, ale tak milou obsluhu jsem nepotkal už roky. Teď to možná vypadá, že nikam nechodím, ale opak je pravdou. Byly tu ale prostě tři krásné, opravdu moc milé slečny a já se skutečně cítil jako v pohádce. Skoro jsem se chtěl zeptat, která z nich je zakletá, že bych ji políbil, přemohl místního draka a odvezl si ji domu. Jenže byly tak mladé, že bych je svým zájmem vlastně spíš zaklel. No, ale ženit jsem se nepřijel, přijel jsem se najíst, takže…

Limča

Dal jsem si domácí malinovku. No, byla, byla dobrá. Ano, dobrá je za 3, že?  Mám pocit, že se vytratila chuť z limonád od našich babiček. Parné léto sice zchladí, ale dětství mi to nepřipomnělo. A já bych si přitom tak moc rád dal tu sladkou limonádu, která do vás zahučí z půllitru a vy křičíte na natěšenou babičku: „Ještě!“

Roast beef

Zato to maso! Na talíři mi přistála poctivá porce tak nádherně růžového masa, že mi bylo líto ho jíst a chtěl jsem se na něj jen dívat a „mazlit“ se s ním. Tenhle pocit vydržel asi pět vteřin, než jsem ho pro Vás vyfotil, a pak, pak jsem ho sežral! Omlouvám se za expresivní výraz, ale prostě jsem ho zhltal.  

Přílohou mu sekundoval polníček. Moc si na trávu nepotrpím, ale když je přebitá něčím jako zálivka, nevadí mi a výzvu ke konzumaci přijímám. Na můj vkus tam bylo až moc hořčicového dipu, který chuť polníčku dost přebíjel, ale neva. První housle hrál beztak roast beef a ten byl asi vážně nejlepší, jaký jsem kdy jedl.

Týrá Míšu

Jak se také jinak v českých luzích a hájích říká italskému dezertu Tiramisu. Miluji chuť mascarpone a musím říct, že znám jen dvě pražské provozovny, kde ho mají opravdu luxusní, bezkonkurenční, a jak říkají dětí „nejvíc nejlepší“. Jakmile jednou dosáhnete na Olymp, nechcete sestoupit dolu. Od té doby jsem ale vždy musel.

Ani tentokrát jsem nebyl nadšen. Chuť mascarpone byla skvělá, to bych autorům zákusku křivdil. Jen ho tam bylo opravdu málo, nehrálo prim. Ten hrála chuť kávy a chvílemi to spíš, tedy jen podle chuti, vypadalo, že jsem si dal kafe. Pokud ovšem jste milovníkem, či milovnicí kávy, tohle Tiramisu musíte mít. Na můj vkus bylo hodně promáčené, až vodové. Nemyslím si, že by to bylo tím, že tam na mě snad tak dlouho čekalo. Spíš bylo opravdu poctivé na přítomnost kávy, kterou si tady praží sami a jsou na to právem hrdi.

Závěrečné defilé

Když jsem stál u výlohy se zákusky, mou pozornost zcela pohltil cheesecake barvy pro něj tak netypické, že jsem neodolal. Abych to zkrátil, objednal jsem si ještě levandulový cheesecake. Jen už jsem ho nezvládl přeprat na místě, a tak jsem ho konzumoval až po pár hodinách a byl luxusní! Začnu ale tím, že nejsem velký příznivec této bylinky. Na mě je moc navoněná a když mi ji kdysi dal někdo v dobré víře pod polštář, spíš jsem se dusil tou intenzivní vůní a tu noc se moc nevyspal.

Jak ale popsat chuť? Je to strašně zvláštní. Je to jako přesně vědět, jak voní levandule, přitom absolutně netušit, jak chutná a při prvním soustu tohohle „zázraku“ zjistit, že je to v dokonalé symbióze a vy si s úžasem ve tváři už jen řeknete: „Nojo, takhle přece chutná levandule.“

Suma sumárum

Místo příjemné, v této době, tedy slabšího pohybu lidí, nepřeplněné, tudíž vzdušné. Jídlo opravdu moc chutné a odpovídá hodnocení. Nečekejte však výběr jako v restauraci, ale najíte se a skutečně chutně a dobře. Obsluhu si zamilujete a možná to bude jedno z mála míst, kde letos necháte opravdu velké dýško. 

Zdroj fotografií v tomto článku: Autor Karel Duda

Kde se najíst?

Café Friends

 

Nemáte ještě svůj účet?

Zaregistrujte se a získáte u nás zcela zdarma řadu výhod :)