Páchání dobra aneb kdy je pomoc na škodu

Pomoc nemá být na odiv

Pakliže jste se rozhodli někomu pomoci a je jedno zda psychicky, fyzicky nebo finančně, pak je to záležitost pouze vás dvou (nebo vás a dané skupiny). Roztrubovat po okolí, jak někomu pomáháte, zavání více uspokojením vlastní touhy po důležitosti než skutečnou pomocí. Váš dobrý skutek přeci neztratí nic ze své síly, když nebude veřejně známý. Pokud pomáháte kvůli poplácání po rameni, dobrému selfie a nebo z kalkulu, aby na oplátku zase někdo pomohl vám, můžete být ve finále těmi, kdo zůstane bez pomoci.

Mám odkud brát?

I pomoc má své hranice. Pokud se u vás někdo s žádostí o pomoc objeví, je dobré si ho vyslechnout. Na druhou stranu však zvažte i svou momentální situaci. Abych totiž mohl pomoc poskytnout, nesmím tím ohrozit sebe ani své nejbližší. Nepůjčujte vysoké částky peněz, pakliže by to ohrozilo rodinný rozpočet. Nevydávejte se z posledních energetických sil péčí o něčího psa, když nemáte čas psát s vlastními dětmi úkoly. Pokud se staráte o starší rodiče nebo nemocného partnera, nebojte se vyhledat odbornou pomoc. Nikdo netvrdí, že to máme zvládnout sami! Cílem není se zlikvidovat, ale být oporou způsobem, kterého jsem v danou chvíli schopen.

Signály, že začínáte páchat dobro

1.       Pokud chcete někomu radit, zjistěte si nejdříve, zda poradit chce. Pokud o vás názor momentálně nestojí, pak to akceptujte. To, že se při „odmítnutí“ urazíte hovoří spíš o tom, že chcete prosadit svůj názor bez respektu k druhému než o pomoc jako takovou. Nechte lidi dělat jejich chyby. Vy se držte svých.

2.       Pozor na „vciťování“. Realitu vždy vnímáme skrze osobní nastavení, momentální náladu a unikátní životní zkušenosti. Tato směs je u každého jiná. Pokud začnu soudit situaci podle sebe, jsem na nejlepší cestě věci zkomplikovat.

3.       Nedávejte situaci nálepky dobrá/špatná. Opět se jedná pouze o váš náhled. Můžete samozřejmě (po ověření) říci svůj názor (i nesouhlas), ale respektujte rozhodnutí druhého.

4.       Neberte nikomu zodpovědnost za jeho rozhodnutí! Ani dětem! Každý čin má důsledky a teprve tím, že převezmeme zodpovědnost za své konání, můžeme svůj život považovat za vlastní. Tím, že druhému usnadníte rozhodnutí tím, že to „vezmete na sebe“, jej o toto ochudíte.

5.       Zapomeňte na milosrdné lži a rčení: „To mu nemůžu říct/udělat.“ Tím, že popřete své potřeby a vnitřní pravdy, ublížíte leda sobě. Navíc se často jedná o naši výmluvu, protože neumíme pro nás nepříjemnou situaci sdělit. Samozřejmě zvolte odpovídající formu sdělení. Vypálit na někoho syrovou pravdu (tak jak ji vnímáme my) k řešení nepřispěje.

6.       To, že vám určitá technika zabírá, neznamená, že máte patent na řešení. Svým příběhem můžete inspirovat, ale je na druhém, jak se sdílenou informací naloží.

7.       Víte něco, co vás svrbí na jazyku? Například, že je přítel vaší kamarádky nevěrný? Otázkou je, co je vám do toho a komu tím vlastně chcete prospět. A jak jste k tomu dospěli? Na přímou otázku může být přímá odpověď, ale za tepla kamarádce své podezření sdělit asi nebude tím pravým ořechovým. A rozhodně není pomocí.

8.       Nezachraňujte. Nabídněte pomoc konkrétním způsobem, ale vyřešit život někoho druhého nemůžete. Ačkoli byste třeba moc chtěli.

Já to myslím dobře aneb pomoc naruby

Samostatnou kapitolou jsou matky s odrostlými potomky. Například syna často matka „zničí“ přemírou péče. Opustit „mamahotel“ je pro něj totiž zatraceně těžké. Pokud se mu to podaří, je taková dobrá matka ochotna se i nadále obětovávat tím, že do nového vztahu přinese sebe. Konkrétně své rady, názory, náměty, jídlo, poučení, pomoc s domácností... Navíc v okolí vyvolává pocity viny, že si její dobroty nikdo neváží. A jak na to? Slušně poděkujte a tuto milou paní vyprovoďte ze dveří. Může se to zdát jako neslušnost, ale pokud chce pomoci, ať tak učiní. Pokud chce řešit svou důležitost, najděte jí jinou aktivitu.

Zdroj fotografií v tomto článku: Shutterstock.com