Zlomené srdce aneb prostor pro nové začátky

Zpátky do minulosti

Když si vzpomenete na nějakou bolest, kterou jste v minulosti rozchodem prožili, možná nad ní dnes jen mávnete rukou. Ano, pokud je čerstvá, mávat rukou rozhodně nebudete a stále ještě uvnitř budete cítit intenzivní bolest, jako když si sedřete strup z pár dní staré rány.

Rýsují se nám tu tak dva pohledy na stejnou věc rozdělující se jen podle množství času mezi nimi. Intenzita emocí, a s ní přímo spojená intenzita bolestných vzpomínek, řídne vlastně právě jen pod veličinou času. 

Když si budete chtít vzpomenout na nějaký ze svých „pravěkých“ rozchodů, dost možná se stane, že budete muset lovit opravdu hluboko v paměti, abyste si vybavili, který z nich byl ten nejhorší. Tedy pokud se vám takové životní zkušenosti opakují. Možná si pak řeknete: „Tenhle rozchod mi úplně vypadl z hlavy.“ Není to ničím jiným, než poklesem důležitosti onoho konkrétního zklamání ve vašem životě.

Současnost optikou budoucnosti

Opačný efekt vyvolává čerstvá zkušenost. Má ovšem skvělý potenciál právě v tom, kdy si vzpomeneme na to, co nás potkalo za neštěstí před dávnými roky. A bylo to opravdu takové neštěstí? Nepotkali jsme pak náhodou někoho skvělého, koho bychom potkat nemohli, kdybychom si právě neprošli oním bolestným rozchodem? Čas je všelék. A vlastně nejhorší na tom všem je, umět pohlédnout na současnost optikou budoucnosti. Jedině to by nás dokázalo vyléčit z akutní bolesti.

Jde o to, že pokud bychom byli schopni nazřít realitu současnosti zorným polem budoucnosti, věděli bychom, že současnosti, a tedy oné aktuální bolesti z rozchodu, přikládáme až přehnanou váhu. Není to o tom si bolest neprožít. Ta je důležitá, pramení z ní mnoho životních zkušeností, ale není kvůli ní třeba vzdávat naději na něco hezkého a především na nový partnerský život.

Po každém rozchodu jsem si uvědomil jedinečnost dané osoby a říkal si: „Nojo, ale to už nikdy nezažiju…“ a dosadit mohu „tisíc“ maličkostí, které danou osobu charakterizovaly. A bohužel, měl jsem pravdu. S každou ženou v mém životě zmizelo něco skvělého, co už se u té další nikdy neopakovalo. Ale! Pak přišla jiná a bylo tu najednou „tisíc“ nových důvodů, proč ji milovat a co na ní obdivovat.

Pomník zlomených srdcí

Každý další vztah nám prostě přináší něco nového, krásného a v určitých ohledech překonává zkušenosti vztahu předchozího. A o to jde. Ne se patlat v minulosti a hýčkat si myšlenky na to krásné, co bylo. Žijeme jen přítomností, tak si ji užívejme.

A ještě jedna věc. Při vzpomínkách otočme v ruce pomyslnou minci ještě na druhou stranu a vzpomeňme si i na to méně hezké, co nás ve vztahu doslova ničilo. Děláme totiž zásadní chybu v tom, že vzpomínáme jen na to, co nás na druhém bavilo a to špatné přehlížíme. Stavíme tak pomníčky našim bývalým vztahům a nosíme k nim kytičky, místo toho, abychom to celé nechali zarůst jako prales a za čas ani nevěděli, kudy vedou vzpomínky k minulosti.

Naděje umírá poslední

Všichni se bojíme nových začátků. Stavět všechno od základu, celá ta „práce“ kolem budování vztahu, zvykání si na nové tohle a tamto. K tomu otázky typu jaký ten člověk asi bude, jestli nám bude vonět, chutnat apod. Je to jedno. Seznam obav si malujeme vždy delší, než seznam toho, na co se můžeme těšit.

A pokud to zase nevyjde, stačí se podívat na to, kde jsme dnes, co všechno už jsme překonali. Zjistíme tak jediné, že se prostě není čeho bát. Zlomené srdce bolí, to rozhodně ano. Ale nová láska ho vždy zahojí a přelepí bolest. Je to naštěstí princip chemického přenosu v našem mozku a ten fyzikálně ošálit nejde. Když se prostě zamilujete, znamená to, že do vašeho života přišel někdo s obrovskou náplastí, kterou přelepíte všechny dosavadní rány na svém srdci.

Zdroj fotografií v tomto článku: Shutterstock.com