Moje sci-fi

Pro někoho je science fiction pouze takový příběh, kdy se po obloze motá UFO, když se o slunci mluví jen ve vztahu k rychlosti světla nebo když se díváme do budoucnosti o tisíc let dopředu.

Moje science fiction není vzdálená na světelné roky daleko, ale motá se na pár metrech čtverečních u mě doma a její budoucnost nenakukuje dál než do zítřejšího dne.

Samota vyplnila všechny šuplíky v mém bytě. Najdu ji večer ležet vedle sebe v posteli a vidím ji válet se na druhé polovině umyvadla, kde se topoří můj kartáček, jako by čekal nějakou návštěvu. To si počkáš, kamaráde. Skoro bych se vsadil, že poputuješ dřív do recyklátu, než se k tobě bude někdo točit štětinami čelem, nebo zády.

Lidé si vesele blázní a utápí své představy v budoucnosti, kterou používají jako záchranný kruh přítomnosti, se kterou nejsou spokojeni. Jak to vím? Dělám to stejně jako oni. A čím dál se dívám do budoucnosti, tím víc si uvědomuji, že moje představivost bují jako pánský poklopec adolescenta při jarní vycházce na Petřín.

Problém je, že moje budoucnost je o dost kratší. Nepotřebuje takovou elasticitu, abych ji natáhl o světelný rok daleko, abych mohl přemýšlet o životě na Marsu nebo na jiné planetě v blízkosti Proxima Centauri. Ne, já myslím jen na to, jak by se mi líbilo, kdyby můj vesmír zaplnila hvězdná kupovina, která by se rozprostřela po mém bytě, uměla uvařit, zářila štěstím i po tmě a byla ráda za to, že dýcháme ve stejné atmosféře vzduch zamořený omikronem.

Ráno by na stole, a to už jedu veliké science fiction, vím, byla připravená snídaně, k večeři bychom si dali milování a nebáli bychom se jím ještě jednou nacpat před spaním, byli bychom si věrní, pokud by to bylo jen trochu možné, a v neposlední řadě, ale to jen opravdu kdyby to nikoho neuráželo, bychom si mohli vážit jeden druhého.

Tam, kde mizí víra ve vědu, přichází na řadu víra samotná, ale… Mám pocit, že je až trestuhodné, že se někde po cestě vytratila instance Ježíška, což není v mých očích nic jiného než trénink víry pro malé. Je to takové lego, stavebnice naděje, až budeme jednou velcí a budeme se modlit ne za nové kolo, ale za zdraví, lepší práci, aby manžel nebyl debil, nebo právě za to, abychom na světě nebyli úplně sami.

Víra je super, pokud jeden věří. Vlastně, on by asi věřil úplně každý, kdyby… Kdyby si to osahal a ono to fungovalo právě tak, jako kdysi Ježíšek, i když dělal chyby v barvě kola, druhu panenky apod. Ale to jsou chyby, co se dají tolerovat.

Ale v dospělém světě je to s vírou v podobné zázraky jako s reklamou na saponát, který slibuje umytí stovky talířů pouhou kapkou toho „zázraku“ – a že to jako stačí. Zkusíte, zjistíte, že je to úplně na hovno a že v tý reklamě lžou a že s jednou kapkou tu špínu na talíři jenom rozšmrdláte.

Pak tedy zjistíte, že jeden otčenáš taky nic nespraví, že jedna modlitbička je jen kapkou v rozbouřeném oceánu tříštícím se o útes, o který se rozbíjí poslední kousky naděje. Kdyby to ale ta jedna kapka saponátu zvládla, stejně jako kdyby by mi jedna modlitbička zvýšila plat, jeden otčenáš vymazal můj prohřešek, že jsem dal blbci facku, a samotná víra by mi do života vpravila někoho, kdo by mě donutil ze šuplíku vyházet dvacet let stará trička, aby jako měla místo na ty svoje, bylo by to všechno tak nějak uvěřitelnější. Ale takovou zkušenost s modlitbičkami já bohužel nemám.

A tak si říkám, v jakém science fiction to vlastně žiju, že v něm nefunguje žádný takový to „vúdú“, nebo jak se tomu nadává, který by mi přičarovalo do samoty trochu dramatického ticha za neustlanou postel a zvednuté prkýnko.

Moje zjištění tak je, že sci-fi je na hovno, nebo je rozbitý a na světě není bytost, co by na to měla nářadí a dokázala to opravit.